V projednávaném případě byla žalobci – německé společnosti s ručením omezeným (GmbH) – jako dlužníkovi poskytnuta půjčka jeho nizozemskou sesterskou společností. Německý správce daně v rámci daňové kontroly dospěl k závěru, že sjednaný úrok byl příliš vysoký a neodpovídal principu tržního odstupu. Úrok proto z části považoval za skryté rozdělení zisku. Pro účely ověření, zda byl úrok sjednán za obvyklých podmínek, použil metodu cost-plus. Naproti tomu žalobce vycházel z metody srovnatelné nezávislé ceny („CUP metoda“).

Závěry a postoj BFH lze shrnout v následujících bodech, které ukazují jasnou orientaci na sladění postupu s pokyny OECD pro převodní ceny u finančních transakcí vydanými v únoru 2020.

(i) Upřednostnění CUP metody

S odkazem na pokyny OECD k převodním cenám nahlíží BFH na CUP metodu jako na základní metodu pro stanovení vhodných převodních cen.

Za situace, kdy připadá v úvahu použití více metod, je třeba upřednostnit právě CUP metodu. Jako zdůvodnění BFH uvádí, že CUP metoda je často používaná právě při stanovení tržních úrokových sazeb, jelikož v případě půjček jsou dostupná homogenní a objektivní srovnatelná data z řady trhů. Naopak použití výpůjčních nákladů věřitele je vhodné pouze v případě, že srovnatelná data dostupná nejsou. BFH dále uvádí, že je možné použít jak interní, tak externí CUP. Interní CUP přitom není možné vyloučit, jen protože se liší podmínky transakce, ale raději analyzovat, jak odlišné podmínky ovlivňují výši úrokové míry, jestli lze kvantifikovat tento vliv, a pokud je to nutné, eliminovat jej pomocí příslušné úpravy. V případě externí CUP metody BFH uvádí, že korporátní dluhopisy jsou vhodné ke stanovení tržní úrokové míry.

(ii) Credit rating dlužníka a zohlednění příslušnosti ke skupině

BFH se staví za diferencovaný přístup. Pro stanovení tržní úrokové míry je v první řadě nutné vycházet z individuálního ratingu dlužníka a tento je možné upravit, pokud je to nutné, o případné efekty, které vyplývají z příslušnosti ke skupině.

Podle BFH lze o úpravě tohoto individuálního ratingu a zohlednění účinků skupinové podpory uvažovat pouze v případě, že by věřitel mimo skupinu přidělil dlužníkovi vyšší úvěrový rating právě z důvodu jeho příslušnosti ke skupině.

Uvedenými závěry se BFH odchýlil od postoje německého ministerstva financí vyjádřeného ve stanovisku k administrativním zásadám převodních cen – dokumentu, ze kterého německá daňová správa vychází při posuzování podobných transakcí.

Celé znění rozsudku č. j. I R 4/17 v německém jazyce je k dispozici na webu BFH.