Situace

Daňovým poplatníkem byla v tomto případě společnost, která byla nizozemským daňovým rezidentem a v roce 2007 jí v Nizozemsku vznikla ztráta ve výši 2,7 mil. eur. V roce 2008 založila pobočku (stálou provozovnu) v České republice. V roce 2009 daňový poplatník převedl místo svého skutečného vedení na adresu české pobočky a následně také převedl své daňové rezidentství do České republiky. Daňový poplatník si ponechal sídlo a registraci v obchodním rejstříku v Nizozemsku.

V roce 2012 daňový poplatník požádal český finanční úřad o uplatnění daňových ztrát dosažených v Nizozemsku za rok 2007. Česká daňová správa tento odpočet zamítla. Podle českého vnitrostátního práva lze převádět a uplatňovat v dalším zdaňovacím období pouze ztráty vzniklé v České republice. Zákon obecně neumožňuje přesouvat do ČR ztráty z jiného členského státu EU.

Na základě domácího soudního řízení požádal Nejvyšší správní soud České republiky SDEU o předběžné rozhodnutí, zda:

1. princip svobody usazování v článku 49 Smlouvy o fungování Evropské unie (TFEU) zahrnuje přemístění místa skutečného vedení společnosti z jednoho členského státu do druhého, a
2. pokud ano, zda se společnost může na toto ustanovení odvolávat, aby si nárokovala uplatnění daňové ztráty, která jí před tímto přemístěním vznikla v jiném členském státě, v němž si tato společnost ponechává své sídlo.

Rozhodnutí SDEU

V první otázce SDEU rozhodl, že přemístění místa skutečného vedení společnosti do jiného členského státu EU, aniž by tento převod ovlivnil status společnosti jako společnosti založené podle nizozemského práva, spadá pod princip svobody usazování.

Pokud jde o druhou otázku, SDEU upozornil, že možnost odečítat ztrátu ze zdanitelného zisku v následujících zdaňovacích obdobích představuje daňové zvýhodnění. Z tohoto důvodu zákony členského státu (České republiky), které odpírají společnosti, jež převedla své místo skutečného vedení, právo na použití ztrát vzniklých během rezidentství v jiném členském státě EU v předcházejícím období, vedou k odlišnému zacházení s touto společností a se společností, která byla vždy rezidentem v České republice a která si ztráty vzniklé v předcházejícím období odečítat může. Tato pravidla mohou odradit společnosti od převodu místa skutečného vedení do jiného členského státu EU, a tudíž mohou být v rozporu se svobodou usazování, pokud nejde o případy, které nejsou objektivně srovnatelné, nebo pokud nemohou být tato pravidla odůvodněna veřejným zájmem, který má přednost. SDEU rozhodl, že svoboda usazování nebyla v tomto případě porušena, protože situace společností, kterým vznikla ztráta v jiném členském státě EU, není srovnatelná se situací společností, které žádnou činnost v jiném členském státě nevyvíjejí.

SDEU je toho názoru, že jelikož hostitelský členský stát (v tomto případě Česká republika) nemá daňovou pravomoc nad zdaňovacím obdobím, v němž ztráty mimo tento členský stát vznikly, pozice společnosti, která převedla místo skutečného vedení na hostitelský stát, není srovnatelná s pozicí společnosti, jejíž zisky podléhají daňové jurisdikci hostitelského členského státu ve zdaňovacím období, v němž ztráty vznikly. Kromě toho lze česká pravidla zdůvodnit cílem zamezit riziku dvojího odpočtu ztrát.

Soud došel k závěru, že svoboda usazování nevyžaduje, aby hostitelský členský stát vzal v úvahu daňové ztráty vzniklé společnosti předtím, než převede svou daňovou rezidenci do tohoto státu.

SDEU potvrdil, že TFEU společnostem obecně nezaručuje, že převod místa vedení z jednoho členského státu EU do jiného členského státu EU bude daňově neutrální.

Celé rozhodnutí v případu AURES (C-405/18) si můžete přečíst na webových stránkách SDEU.