Aby státy dokázaly i v tomto neustále se měnícím prostředí zajistit ochranu spotřebitelů a udržet na trhu férové podmínky, budou muset tempo přípravy nových zákonů zrychlit, upozorňuje šéf týmu pro veřejný sektor poradenské společnosti Deloitte Mike Turley v rozhovoru pro Právního rádce. Regulace by se podle něj měla vyvíjet jako software: Nejprve stát představí první verzi, vyhodnotí její dopady a za rok, za dva přijde s aktualizací. Pro české podnikatele, kteří si v posledních letech stěžují na příliš časté a nepromyšlené změny zákonů, by to ale mohl být šok.

Jak dopadla anketa Zákon roku 2018, kterou letos již po desáté organizoval Deloitte Legal? Podívejte se na výsledky.

Často slýcháme, že by podnikatelé chtěli méně regulace. Je to ale to nejbolavější místo vztahu regulátor – byznys?
Podnikatelé chtějí regulaci, která je relevantní, faktická, včasná a jsou jí schopni porozumět. Jestli jí má být více, nebo méně, to se liší podle odvětví. Někteří podnikatelé by chtěli od státu více vést, jiným by to stačilo méně. Ale myslím, že každý bude souhlasit, že by bylo vhodné vrátit se k základním principům regulace. To je to, co lidé chtějí.

Jaké principy máte na mysli?

Jde o to, porozumět důvodům, proč vlády regulují společnost a byznys. Jsou obvykle tři. Prvním je ochrana spotřebitelů, druhým je vytvoření určitého manévrovacího prostoru pro firmy – pro hospodářskou soutěž, férovost, rovný přístup. A třetím je, jak ekonomové říkají, internalizace externalit – vypořádání se s nezamýšlenými vedlejšími efekty podnikatelské činnosti a inovací.

Co může být takovým vedlejším efektem inovací, s nímž je potřeba se vypořádat?

Vezměte si například elektrické koloběžky. Sdílí se ve městech po celém světě. Tuto službu nabízí většinou start‑upy bez jakékoliv licence. Nežádají město nebo stát o povolení, pouze jejich koloběžky nebo kola najdete někde na ulici a můžete je využít. První externalitou či důsledkem tohoto sdílení je, že přibývá zranění hlavy, s nimiž lidé končí v nemocnicích. A kdo zdravotnickou péči zaplatí? Stát a pojišťovny. Za druhé koloběžky a kola zabírají chodníky a veřejné plochy, které by lidé mohli využít jinak. Nic z toho inovátoři nezamýšleli, ale je to vedlejší efekt inovací.

Zmínil jste otázku načasování regulace. Jak tedy poznat ten správný čas, kdy by měl stát přijít s pravidly pro nově nastupující podnikatelský fenomén?

Moderní technologie narušují tradiční obchodní modely. Technologický pokrok se tak stává pro regulátory velkou výzvou. Byli jsme svědky toho, jak počet řidičů Uber v Londýně stoupl z nuly na 45 tisíc během dvou let. Totéž se týká i Airbnb. Dalším aspektem jsou technologické výzvy – ochrana dat, bezpečnost, umělé inteligence, způsob, jakým stroje převezmou lidmi řízené procesy. Abychom regulátorům pomohli zvládnout tyto výzvy, přicházíme s pěti principy. První dva – princip adaptivní regulace a princip regulatorních sandboxů – by měly odpovědět na otázku, kdy je vhodná doba. Přivedou totiž regulátory blíže k technologickým novinkám a umožní jim je pochopit.

A jaké jsou ty zbylé tři principy?

Třetím principem je regulace orientovaná na výsledek. To znamená přemýšlet o výsledcích a výkonu spíš než o formě regulace, přemýšlet o výstupech spíš než o vstupech. Čtvrtým principem je rizikově vážená regulace. Ten by měl zákonodárcům pomoci pochopit, že každá výzva není stejná, některá přináší větší a některá menší rizika. Jde o odklon od tradičního modelu univerzální regulace k segmentovanému modelu zaměřenému na nejrizikovější oblasti. A posledním principem je takzvaná kolaborativní regulace. Současné výzvy, jako je například fenomén Uber, v sobě mají mnoho prvků. Je to technologie, je to sdílení řidičů a tak dále. Jak by se na to měli zákonodárci podívat? Stejně jako to dělá byznys – zapojit do přípravy regulace co nejvíce hráčů napříč ekonomikou.

Pokud jde o rizikově váženou regulaci, jak by mohli zákonodárci nejlépe identifikovat oblasti, kterým by se měli věnovat?

Jedním z možných způsobů je inspirovat se kontrolním systémem PreCheck, který funguje v rámci letecké dopravy. Tyto kontroly využívají data k identifikaci cestujících s menším rizikem a ti jsou následně podrobeni méně invazivním kontrolám. Obdobný přístup se dá využít i k rychlejšímu schválení nových obchodních modelů. Díky tomu by některé společnosti mohly projít zjednodušeným a předvídatelným schvalovacím procesem, jenž bude podmíněn poskytnutím přístupu ke klíčovým informacím o jejich byznysu.

Zmínil jste také sandbox, tedy chráněný prostor, v němž si mohou firmy a regulátoři vyzkoušet inovace. Velká Británie je jednou z prvních zemí v Evropě, která tento koncept využívá. Jak se v praxi osvědčil?

Sandbox umožňuje porozumět regulaci dřív, než se vůbec začne regulovat. Zákonodárci mohou v rámci sandboxu testovat, o čem proces je. Pomáhá jim to lépe pochopit variabilitu technologie, na níž inovace staví, pochopit výzvy, jako je sdílení dat a ochrana dat. Typickým benefitem sandboxů je zkrácení doby pro vstup na trh. A co také pozoruji, že společnosti, které prošly sandboxem, se rychleji dostávají k financování. To je ale spíš přínos pro byznys než pro regulátora.

Od tuzemských politiků nebo České národní banky slýcháme, že nemůžeme zavést sandboxy, protože nemůžeme ani v jejich rámci slevit ze zákonných pravidel. Většina tuzemských zákonů zejména v bankovním sektoru a v oblasti fintechu totiž pochází z Evropské unie a my je musíme dodržovat za každých okolností. Je to skutečně problém, nebo jen zástěrka?

Je pravda, že členské státy musí dodržovat evropská pravidla. Státy EU by ale zároveň měly hledat cesty, jak si poradit s inovacemi než se schovávat za unijní pravidla. Aby to úspěšně zvládly, musí se jen rozhodnout, že chtějí inovace otestovat a najít způsob řízení, který jim zároveň umožní udržet kontrolu. Daří se to například v Nizozemsku.

Jak by měly vlády analyzovat dopady budoucí regulace na byznys? Jsou sandboxy jediný způsob, jak si s tím poradit, nebo existují i jiné osvědčené nástroje?

Přemýšlet o regulaci i jako o měkkých předpisech, tedy právně nezávazných. Ještě nemáte zákon, ale říkáte, na co se zaměříte v následujících dvou třech letech. Další možností je mít stejně jako u softwaru více postupných verzí předpisů – alfa verzi, beta verzi –, které můžete adaptovat podle dopadů, jež vidíte, když ta regulace vstupuje v život. A pomáhá také přizvat lidi k přípravě regulace – otevřít široký dialog o připravovaných zákonech.

Jak si podle vás stojí současná regulace ve světě? Jsou regulatorní orgány vůbec schopny držet krok s inovacemi?

Regulatorní orgány jsou často pomalé a nerady přijímají riziko. Analýza společnosti Deloitte zaměřená na americké federální zákony ukázala, že legislativa ve Spojených státech se reviduje v průměru po 20 letech. Celých 68 procent federálních předpisů nebylo aktualizováno vůbec.

Existují i nějaké příklady dobré praxe?

Vláda v Dánsku například zřídila kancelář, kam mohou inovátoři přijít a získat informace, aby porozuměli tomu, jak mohou zavést svou inovaci. Kancelář je v Kodani a v několika menších městech. Usiluje o spolupráci, spíš než aby inovátoři žádali o nějaká povolení. Dánské ministerstvo životního prostředí a potravin se snaží zredukovat množství předpisů ve své gesci o třetinu. Plánuje snížit jejich počet z 90 na 43 a aktualizovat veškeré stávající právní předpisy tak, aby byly v souladu s digitální dobou.

Je Dánsko ojedinělý příklad snahy o změnu kultury regulace, nebo jich ve světě vidíte více?

Mluvil jsem se stovkami regulátorů po celém světě a všichni si uvědomují nutnost změny přístupu. Tempo, jakým dochází k inovacím, rozsah inovací jsou na vzestupu. Proto je tu silné vědomí, že i regulace se musí posunout. Myslím, že si uvědomují, že potřebují nové schopnosti, využití technologií, dat, využití testování, pochopení nových případových studií.

Když se ale zákony mění příliš často, tak si podniky stěžují, že reagovat na nová pravidla je pro ně příliš náročné a drahé. Jak najít správný balanc?

Měnící se podnikatelské prostředí si žádá změny zákonů. Adaptivní regulace je podle mě jediný způsob, jak tuto práci zvládnout. Jinak si budou stěžovat podniky i občané, že zákony nejsou aktuální, neřeší problémy, které řeší občané a firmy. Důležitý je dialog. Vlády by měly informovat firmy a občany o časovém harmonogramu aktualizací, říct toto je první verze regulace a za 18 měsíců nebo za dva roky, až vyhodnotíme dopady na různé části společnosti, čekejte druhou.

Jaká oblast ekonomiky, jaké odvětví teď představuje největší výzvu pro regulátory?

Odpověď musím rozdělit na dvě části. Jsou tu jednak fyzické novinky, které mohou lidé vidět, jako autonomní auta, sídlené koloběžky nebo kola, která zabírají ulice a veřejná prostranství. Pak jsou tady méně viditelné, ale stejně důležité oblasti, jako je využití umělé inteligence. S rozvojem těchto automatizovaných procesů je potřeba řešit poměrně složité otázky integrity dat, ochrany soukromí a sdílení dat v propojeném světě.

Sotva rok tu ale máme evropské nařízení o ochraně osobních údajů neboli GDPR. Je tedy po tak krátké době potřeba změnit i to?

Když se podíváte například do měst, zjistíte, že mají k dispozici data od firem, které poskytují služby občanům. Mají informace o dopravě, mají informace z metra, mohou získat i osobní informace z mobilních telefonů o pohybu jejich majitelů. Myslím, že toto získávání dat z různých zdrojů je velkou výzvou – jak to uděláte v kontextu GDPR, jak se vypořádáte s veřejnými a soukromými informacemi a jejich vzájemnou agregací. To je oblast, kterou bude potřeba změnit. Nařízení jako celek ale zastaralé není.

Kdo je Mike Turley?

Globální lídr Deloitte pro veřejný sektor. Mezi jeho klienty patří centrální vlády a veřejné instituce. Radil například britskému ministerstvu zdravotnictví nebo obrany, policii i lokálním úřadům ve Skotsku, Walesu a Severním Irsku. Klientům pomáhá najít cesty, jak správně poskytovat veřejné služby. Přicházejí za ním ale i s citlivými obchodními problémy, kterým čelí, například ohledně nastavení ceny služeb, transformace byznysu nebo analýzy dat, která v rámci své práce sbírají.

Rozhovor publikoval Právní rádce dne 3. 5. 2019.