Podstata sporu spočívala v tom, že mezinárodní skupina založila v České republice novou holdingovou společnost, do které prodala svoje dvě dosavadní výrobní společnosti. Holdingová společnost financovala tuto akvizici formou vnitroskupinového úvěru. Následně proběhla fúze obou nově pořízených společností a změna právní formy nástupnické společnosti na komanditní společnost, kde holdingová společnost figurovala jako komplementář. Výsledkem restrukturalizace tedy bylo, že oproti ziskům výrobní společnosti jakožto komanditní společnosti byly na úrovni jejího komplementáře (holdingové společnosti) uplatňovány úroky z úvěru na její pořízení. Soud v založení holdingové společnosti neshledal ekonomický smysl a její funkce jako komplementáře považoval pouze za formální.

K tomuto závěru doplňujeme, že komplementář má obecně dle právní úpravy plnou rozhodovací pravomoc ve vztahu ke společnosti, jejímž je společníkem, zastupuje komanditní společnost navenek a je zodpovědný za její obchodní vedení. Nicméně v tomto případě se prvoinstanční soud přiklonil k tvrzení správce daně, že tyto funkce komplementář fakticky nevykonával.

Správce daně a potažmo i soud výše popsanou situaci opakovaně přirovnával k již známé sérii rozsudků z roku 2015 v otázce zneužití práva u vnitroskupinové transformace (rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 Afs 56/2015, 2 Afs 64/2015, 2 Afs 65/2015, 3 Afs 53/2015, 8 Afs 34/2015, 9 Afs 56/2015, 9 Afs 57/2015, 9 Afs 58/2015). Společnost však namítala, že v jejím případě byly úroky, na rozdíl od zmíněné kauzy, u věřitele v zahraničí zdaněny. Nicméně soud zaujal stanovisko, že samotná okolnost, že v zahraničí došlo ke zdanění úrokových výnosů, není pro právní posouzení situace podstatná, a od tohoto faktu odhlédl.

Krajský soud tedy uzavřel, že půjčka přijatá holdingovou společností nepředstavovala pro skupinu jako celek v rámci České republiky žádnou možnost či příležitost k dosažení nových zdanitelných příjmů ani zajištění či udržení příjmů stávajících a jejím jediným účelem bylo získat daňovou výhodu v podobě eliminace zdanění zisků generovaných komanditní společností. Z tohoto důvodu daňovou uznatelnost úroků z úvěru u komplementáře zamítl.

Ve věci tohoto rozsudku byla podána kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu ČR, uvidíme tedy, jaké budou v tomto poměrně složitém sporu konečné závěry.