O pár dní později už si užívám léta a vzpomenu si, že by nebylo marné si na kus papíru sepsat, co že by vlastně měla obsahovat má práce snů. I kdyby to mělo sloužit pouze jako urovnání si vlastních názorů. Tato má snaha ale skončí u pestrobarevné myšlenkové mapy, kterou následně přepíšu do ucelených vět, aby byly mé myšlenkové proudy lépe uchopitelné pro někoho zvenčí.

Pak si vzpomenu na inzerát… Řekla bych o sobě, že jsem pozorná. Upřímně se však pobavím, když zjistím, že po mě v přihlášce chtěli pouze 1000 znaků a ne slov. Je mi líto práci zahodit, proto připojím svou esej do jednoho dokumentu společně s životopisem.

Nečekám, že bych prošla ani pomyslným prvním sítem. Jak už ale však všichni dobře tušíte, zavolají. Den D – 11. 8. 2022 v 11:00 se mám dostavit na neformální rozhovor s paní Simonou Kašturovou z HR. Neformální je neformální, proto dávám na svou intuici a nijak zvlášť se nesnažím biflovat. Kecám! Každý, kdo mě zná, ví, že bych si nedovolila přijít nepřipravená. Prohlížím webové stránky, studuji závěrečné zprávy a snažím se o svém „protivníkovi“ dozvědět co možná nejvíce.

Pokud na mě hned při příchodu něco udělá dobrý dojem, jsou to dvě usměvavé slečny, které si pochutnávají na obložených chlebíčcích. Jak české, říkám si. Tohle prostě nemůže být špatné místo, pokud je tu dobré jídlo a usměvaví lidé. Posadí mě do jednací místnosti číslo 11, to už je nějak moc jedniček najednou a kdybych byla pověrčivá, myslela bych si, že mám vyhráno. Já se však do této kategorie neřadím a studené potící se dlaně jsou toho důkazem.

Skrze skleněné dveře vidím přicházet paní Simonu, která má na sobě sako stejného odstínu zelené, jako já sama. Stačí taková maličkost na prolomení ledů a první otázka: „Proč si myslíte, že lidé zůstávají v práci, která je nebaví?“ A já vím, že nejsem na typickém pohovoru, ale u příjemného rozhovoru se zajímavým člověkem. Po hodince společné konverzace je mi nabídnuta prohlídka terasy. Mají mě zaháčkovanou. Takový výhled nenajdete jen tak někde. Lidé sedící na lavičkách, vychutnávající si chvilku klidu a posilňující se obědem. Vím, že nechci na tomto místě stát naposledy. Na zpáteční cestě jsem podezřele klidná a spokojená.

O týden později. Telefon. Druhé kolo. Prezentace, kdo jsem, jaká je moje představa o práci snů, co to znamená pro Deloitte? Mám deset minut na představení sebe a svých nápadů. Mé ústřední téma zní PONDĚLÍ NOVÝM PÁTKEM. Věřím, že ve chvíli, kdy půjdu v pondělí do práce se stejným nadšením jako v pátek, bude to znamenat jediné – mám svou práci snů. Raději ale nepřemýšlím o ostatních kandidátech. Je mi jasné, že jsou skvělí a mají kvality, které já nemám, a zase naopak. Vždy jsem věřila v autenticitu. Pokud mě nebudou chtít takovou, jaké jsem, znamená to, že bych s velkou pravděpodobností nebyla v takové firmě spokojená.

Opět mě ale překvapí atmosféra, vůbec se necítím pod tlakem a ani nijak nekomfortně. Přitom by se mohlo zdát, že před čtyřmi zkušenými zaměstnanci, kteří rozhodnou, zda budu jedna ze dvou, nebudu zcela uvolněná. Po mé prezentaci, kterou jsem stihla v časovém limitu a obecenstvo se zasmálo v částech, kde se zasmát mělo, následují již konkrétnější otázky, jak si představuji následujících šest měsíců. Nemám pocit, že bych lidi v místnosti zcela plně přesvědčila o mé představě. Nemám ráda slovo vize, vidím v tom často skrytou omáčku s nejasnou konzistencí. Nechci kreslit vzdušné zámky, to už bych nebyla já a autenticita by byla ta tam. Na zpáteční cestě jsem neklidná, avšak spokojená sama se sebou.

Click war. Každý student ví, že se jedná o pár stresových minut, kdy vzýváte všechny bohy, aby nevypadl internet nebo server, na němž běží přihlašovací systém předmětů na další semestr. 1. 9. 2022 v 16:59:38. Click war za 22 sekund. Zvoní telefon. Zvedám jej a zapáleně klikám na klávesu F5. Ženy a dělání více věcí najednou, kdo že to řekl? Volá mi slečna Iva Habrnálová z Deloitte a ptá se, jak na mě celé výběrové řízení působilo. Něco ze mě vypadne, ale nedává to hlavu ani patu. Spadl server. Sakra. V hlavě mi jede: „No, tak chce být zdvořilá a oznámit mi, že dali přednost jinému uchazeči a zároveň je mi jasné, že budu mít naprosto na nic rozvrh, skvěle…“

„Ráda bych vám řekla, že jste jednou z osob, kterou jsme vybrali na pozici Dreamjobu.“

„Ne, ne,“ to je to jediné, co ze mě vypadne. Jestliže si doteď mysleli, že před nimi stojí mladý rozumný člověk a já ze sebe vypáčím tohle, nechci vědět, co si myslí nyní… naštěstí už ale je ruka v rukávě!

Takto nějak to celé začalo. Bez očekávání. Bez příkras. Zato s velkou dávkou chuti nezklamat důvěru, která do mě byla vložena.

Přidejte se ke mně na cestě Dreamjobem i vy a přečtěte si všechny díly mého deníkového seriálu:

» První díl

» Druhý díl: Začátky

» Třetí díl: Vzhůru do akce!