Jaké byly skutkové okolnosti případu z pohledu žalobce?

Žalobce byl založen v roce 2011 jako holdingová společnost, která měla skupině private equity investorů zajistit operativnější způsob řízení jednotlivých projektových společností, které měly být do nově vytvořené holdingové struktury postupně začleňovány. Holdingová struktura měla za cíl především umožnit vstup nových investorů, kteří by do holdingu formou nákupu jeho akcií přinesli dodatečné peněžní prostředky. Ty by zvýšily jeho základní kapitál a použily by se společně s prostředky získanými z prodeje dokončených projektů na nové akvizice.

Tento záměr se ovšem krátce po založení holdingu ukázal jako nereálný (mimo jiné i s ohledem na rekodifikaci, která ovlivnila právní rámec činnosti private equity skupin, jež nově mohly fungovat pouze formou investičních společností či fondů pod dohledem ČNB).

Investoři (tj. akcionáři žalobce), kteří na úvod do holdingové společnosti vložili jednu ziskovou projektovou společnost (hodnota vložených podílů byla oceněna na 870 mil. Kč), potřebovali následně získat takto vložené finanční prostředky zpět, aby mohli financovat své další investiční příležitosti. V dané situaci reálně zvažovali tři varianty, které měly následující daňové dopady:

• likvidace holdingu a výplata likvidačního zůstatku – příjem by byl u fyzické osoby investora snížen o nabývací cenu podílu, a tudíž by k faktickému zdanění nedošlo;
• odkup vlastních akcií holdingem – příjem by byl s ohledem na splněný časový test u investorů fyzických osob osvobozen;
• snížení základního kapitálu a vyplacení rozdílu v ceně akcií jednotlivým akcionářům (zvolená varianta, jejíž související daňové dopady jsou podrobněji rozebrány níže).

Valná hromada holdingu tedy nakonec rozhodla o snížení základního kapitálu o 400 mil. Kč a o výplatě rozdílu v ceně akcií v časovém horizontu 5 let. Investoři jakožto akcionáři holdingu si pak v následujících třech letech vypláceli peníze ze snížení základního kapitálu, jejichž zdrojem byly osvobozené dividendy vyplacené vloženou projektovou společností. Příjem akcionářů v souvislosti se snížením základního kapitálu nebyl zdaněn 15% srážkovou daní, protože se jednalo o příjem, který byl snížen o nabývací cenu podílu na nulovou hodnotu. Tento postup byl podložen argumentem, že zdrojem snížení základního kapitálu nebyl zisk holdingu, ale výplata vložených prostředků.

Jak se k dané věci postavil správce daně a krajský soud?

Správce daně namítl, že (i) založení holdingu a vklad ziskové projektové společnosti, (ii) navazující snížení základního kapitálu a (iii) výplata rozdílu v ceně akcií jednotlivým akcionářům z osvobozených dividend představovaly účelový sled kroků, jejichž jediným cílem bylo získat daňovou výhodu a dosáhnout nezdaněného zisku akcionářů. Založení holdingu dle správce daně reálně nic nového nepřineslo a z ekonomického hlediska tak bylo zbytečné.

Krajský soud ovšem správce daně v tomto závěru ne zcela podpořil. Ve svém rozsudku č. j. 30 Af 24/2020-112 sice potvrdil přítomnost objektivní složky zneužití práva, tedy že daňová výhoda, kterou daňový subjekt v důsledku provedené transakce získal, je v rozporu s účelem a smyslem daňových předpisů. Nicméně druhou složku zneužití práva, tedy subjektivní, kdy získání daňové výhody je jediným, nebo alespoň převažujícím smyslem jednání daňového subjektu, správce daně dle soudu neprokázal.

V porovnání s předchozími judikáty, které jsme vám na toto téma představili, tentokrát tedy správce daně neunesl své důkazní břemeno. Pro svá tvrzení v otázce subjektivní složky zneužití práva sám nezískal v podstatě žádné důkazy a při hodnocení důkazů předložených žalobcem se dle soudu dopustil celé řady zkreslení. Krajský soud sice připustil, že pochybnosti správce daně mohly oprávněně plynout např. z personální propojenosti osob, relativně krátkého časového odstupu mezi založením žalobce a snížením jeho základního kapitálu či z vágního předmětu činnosti a podnikání holdingu. Nicméně pouze na základě těchto skutečností nelze bez dalšího učinit závěr, že založení holdingu a další související transakce nesledovaly žádný smysluplný ekonomický cíl, a byly tedy účelové.

Bez povšimnutí nenechal krajský soud ani skutečnost, že se správce daně v rámci daňového řízení výslovně nevypořádal s námitkou, že všechny výše zmiňované varianty vyvedení finančních prostředků z holdingu do rukou jeho vlastníků by beztak nevedly ke zdanění.

Krajský soud tedy rozhodnutí správce daně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Pokud správce daně bude chtít setrvat na svém závěru o zneužití práva, bude muset podstatně doplnit své dokazování i argumentaci. V dané věci nebyla podána kasační stížnost, je tedy otázkou, zda bude mít tato kauza ještě pokračování v rámci dalšího řízení správce daně. O dalším vývoji vás budeme informovat.

Zneužití práva se stává fenoménem daňové praxe, a proto se mu budeme věnovat na samostatném webcastu Zneužití práva v přímých daních: Novinky a praktický pohled, který se uskuteční 23. května 2023.