Přestože si oba spory byly na první pohled zdánlivě podobné, a proto byly projednávány společně, je překvapivé, že každý z nich byl uzavřen s jiným výsledkem. Zatímco nizozemská právní úprava aplikovaná ve věci C-398/16 byla vyhodnocena, že je v rozporu s články 49 a 54 SFEU, úprava aplikovaná ve věci C-399/16 byla naopak posouzena, že je v souladu s výše zmíněnými články.

Předmět sporu ve věci C-398/16

Zamítnutí odčitatelnosti úroků plynoucích z půjčky na straně nizozemské mateřské společnosti, která za zapůjčené prostředky od jiné švédské společnosti náležející do téže skupiny, koupila podíl v italské dceřiné společnosti. Dle nizozemského práva je omezena odčitatelnost úrokových a jiných souvisejících výpůjčních nákladů plynoucích z půjčky, která je právně nebo fakticky přímo nebo nepřímo splatná propojenému subjektu nebo propojené fyzické osobě, pokud tato půjčka souvisí s nabytím nebo i výkupem podílů na zisku, podílových listů a členských práv na propojeném subjektu. I přes tuto skutečnost však nizozemská mateřská společnost úroky od svého základu daně odečetla, a proto jí byl vydán dodatečný platební výměr.

Proti dodatečnému platebnímu výměru však nizozemská mateřská společnost podala žalobu, ve které uvedla, že byla omezena svoboda jejího usazování, což je v rozporu s výše zmíněnými články 49 a 54 SFEU, neboť pokud by použila zapůjčené prostředky na nákup podílu v dceřiné společnosti, která by byla rezidentní v Nizozemí, mohla by s touto dceřinou společností vytvořit jedinou daňovou jednotku (daňovou konsolidaci).

Vytvoření jediné daňové jednotky umožňuje nizozemské právo té mateřské společnosti, která v právním a hospodářském smyslu vlastní alespoň 95 % podílů na spláceném základním kapitálu jiného daňového poplatníka (dceřiné společnosti). Při splnění této podmínky je na žádost obou daňových poplatníků možné vybrat daň plynoucí z příjmů v Nizozemí takovým způsobem, jako by se jednalo o jednoho daňového poplatníka. Což jinými slovy znamená, že v rámci jediné daňové jednotky se vzájemné vazby z titulu kapitálové účasti, jako je kapitálový vklad mateřské společnosti do její dceřiné společnosti, stávají díky konsolidaci daňově neutrálními.

SDEU tento spor uzavřel s tím, že se nizozemská vláda dopustila rozdílného zacházení, které nelze odůvodnit ani nutností pro zachování rozdělení daňových pravomocí mezi členské státy, ani nutností zachovat soudržnost nizozemského daňového systému a současně aplikovaný postup nelze odůvodnit předcházením zneužívajícím daňovým praktikám.

Předmět sporu C-399/16

Spor se týkal zamítnutí odčitatelnosti kurzové ztráty u nizozemské mateřské společnosti plynoucí z přecenění hodnoty podílů držených na dceřiné společnosti se sídlem ve Spojeném království. A to z toho důvodu, že nizozemská legislativa zakotvuje, že se pro účely stanovení zisku nepřihlíží k výnosům z podílu ani k nákladům vynaloženým v souvislosti s nabytím nebo převodem tohoto podílu (pravidlo je též označováno jako „osvobození podílu“).

I v tomto případě se nizozemská mateřská společnost odvolala proti dodatečnému platebnímu výměru. Důvodem pro podání odvolání byla skutečnost, že dle jejího názoru byla omezena její svoboda usazování, neboť za předpokladu, že by držela podíl na společnosti rezidentní v Nizozemí, mohla by s touto dceřinou společností vytvořit jedinou daňovou jednotku a veškeré vazby z titulu kapitálové účasti na ní by se staly díky konsolidaci daňově neexistujícími.

Počínání nizozemské vlády však bylo vyhodnoceno jako v souladu se svobodou usazování, neboť pravidla pro „osvobození podílu“ zakotvují, že se zvýšení či snížení hodnoty podílu vyplývající z vývoje kurzu cizí měny, v níž je vyjádřena hodnota podílu, nezohledňuje pro účely stanovení zisku. To je hlavním důvodem, proč nizozemská mateřská společnost nemohla od svého zdanitelného zisku odečíst kurzovou ztrátu, kterou utrpěla jakožto akcionář v souvislosti s hodnotovou své investice (dceřiné společnosti se sídlem ve Spojeném království).

Dle názoru SDEU nelze rozdílné zacházení založit na předpokladu, že pokud by nizozemská společnost utrpěla ztrátu v souvislosti se svým podílem na dceřiné společnosti rezidentní v Nizozemí, mohla by s ním vytvořit jediného daňového poplatníka a tento kurzový rozdíl učinit daňově neutrální. Je totiž vysoce nepravděpodobné, že by byl tento podíl veden v jiné měně, než je ta, v níž je vykazován hospodářský výsledek společnosti.