Úroky z půjčky po lhůtě její splatnosti

V průběhu kontrolovaného zdaňovacího období nastal moment splatnosti půjčky, kterou společnost poskytla dlužníkovi v zahraničí. K tomuto datu však dlužník půjčku neuhradil. Ode dne splatnosti půjčky tedy věřitel přestal účtovat úroky z půjčky do zdanitelných výnosů. Další úroky, na které věřiteli vznikal nárok, firma v souladu s interpretací Národní účetní rady I-10 neúčtovala, protože samotná pohledávka z titulu půjčky byla nedobytná, a proto nebylo reálné očekávat, že by další platby dlužník mohl uhradit.

Finanční úřad se však domníval a krajský soud jeho názor potvrdil, že z dosud nesplacené půjčky je nutné nadále účtovat a zahrnovat smluvené úroky do základu daně, a to i po datu její splatnosti. Krajský soud z příslušné judikatury dovodil, že na smluvené úroky plyne věřiteli nárok i po marném uplynutí doby splatnosti poskytnutého úvěru, a proto je tedy povinen je v účetnictví rozeznat a posoudit jako zdanitelné výnosy.

Odměny zaměstnancům

Spor byl v tomto případě veden o to, v jakém období je možné uplatnit náklady na odměny zaměstnanců. Generální ředitel společnosti odměny zaměstnancům sice v aktuálním období schválil, ale jejich faktická výplata závisela na dalších podmínkách, jako například audit účetních výsledků fiskálního roku, které byly splněny až v období následujícím. Dle finančního úřadu tedy generální ředitel v aktuálním období činil nanejvýš předběžná strategická rozhodnutí o tom, jaké prostředky by měla společnost na předpokládané odměny vyčlenit, nejednalo se však o nároky jednotlivých zaměstnanců na roční odměny, a proto zaúčtované náklady vyloučil jako účetní rezervu.

Soud potvrdil dlouhodobě platný závěr, že daňově účinným nákladem se stane odměna (bonus) zaměstnancům až ve chvíli, kdy na odměnu vzniká zaměstnancům právní nárok. Právní nárok soud v tomto konkrétním případě přiznal až v roce, kdy byly finálně splněny všechny podmínky pro vyplacení příslušných odměn, a nikoliv v období rozhodnutí generálního ředitele.

Věcná a časová souvislost nákladů a výnosů

Věcná a časová souvislost nákladů a výnosů je v poslední době velmi diskutovaným tématem, a to především v návaznosti na poskytovanou státní podporu v boji proti negativním dopadům pandemie covidu-19. V tomto případě se však jednalo o problematiku nedokončené výroby.

Spor spočíval v tom, že subjekt figuroval jako generální dodavatel staveb, přičemž vykazoval ve svém účetnictví formou dohadných položek (daňově uznatelných nákladů) práce na stavebních zakázkách, které pro něj sice v kontrolovaném období provedli jeho subdodavatelé, nicméně tyto práce nebyly potvrzeny předávacími protokoly. Zároveň však firma tyto práce vyúčtovala svým investorům v rámci dílčí fakturace zakázek. Podle názoru finančního úřadu není možné, aby subjekt fakturoval investorovi takové dodávky, které ještě sám od subdodavatele formálně nepřevzal, a zároveň je uplatňoval jako náklad v základu daně. Za datum provedení subdodavatelských prací, resp. vzniku uplatnitelného nákladu potom finanční úřad považoval až podpis předávacího protokolu, příp. vystavení faktury subdodavatelem.

Finanční správa tak ve svých úvahách vycházela z předpokladu, že daňově uznatelné výdaje musí mít časovou souvislost pouze s obdobím, v němž se uplatňují, nikoliv s příjmy, k nimž se vztahují. To však soud nepotvrdil s tím, že příjmy a výdaje spolu musí věcně a časově souviset a tato věcná a časová souvislost musí podle zákona o daních z příjmů nastat v konkrétním zdaňovacím období. Krajský soud tak rozhodl, že postup subjektu byl legitimní a že je možné do základu daně zahrnovat výnosy investorovi a s nimi související náklady, přestože dílčí subdodávky nebyly formálně převzaty.

Rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 30 Af 83/2018 – 227 je k dispozici na webových stránkách Nejvyššího správního soudu.