Soudní dvůr EU vyjádřil svůj názor na vracení srážkové daně z dividend fiskálním investičním institucím, které jsou daňovými nerezidenty

Dne 5. září 2019 Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) uveřejnil svůj názor v případu C-156/17, ve věci kterého se k němu odvolal nizozemský nejvyšší soud s otázkou, zda by měly nerezidentní fiskální investiční instituce (FII – fiscal investment institution) mít nárok na vrácení srážkové daně z výplaty dividend od společností, jež jsou nizozemskými daňovými rezidenty. Nizozemská legislativa umožňuje několik způsobů neutralizace uvalení srážkové daně z dividend, přičemž příslušná metoda závisí na statusu příjemce dividendy. Do roku 2007 příjemci dividend, kteří buď neměli daňovou povinnost, nebo byli povinováni k dani z příjmů právnických osob s nulovou sazbou, měli nárok na vrácení jakékoli vzniklé daně z dividend sražené v Nizozemsku. V zásadě se tedy nedělal rozdíl mezi příjemci z řad nizozemských daňových rezidentů a nizozemských daňových nerezidentů. Příjemci z řad nerezidentů však museli splňovat všechny podmínky, které musela naplňovat domácí společnost, aby mohla být hodnocena jako fiskální investiční instituce (FII). To vyvolalo otázku, za jakých podmínek lze nerezidentskou fiskální investiční instituci srovnávat s rezidentskou fiskální investiční institucí, která by tudíž měla nárok na vrácení sražené daně z dividend.

SDEU je toho názoru, že by tímto nizozemské zákony mohly porušovat ustanovení o volném pohybu kapitálu dle Smlouvy o fungování Evropské unie. Je totiž možné, že dle předpisů své domácí země by se u nerezidentských fiskálních investičních institucí předpokládalo, že vyplatily podstatnou část přijatých dividend svým podílníkům v období přiměřeně srovnatelném s lhůtou osmi měsíců dle nizozemské legislativy. Tím by tedy došlo i ke splnění cíle nizozemského požadavku na výplatu (tedy zdanění na úrovni podílníka v přiměřeném čase), i když zvláštní požadavek na skutečnou výplatu dividend během osmi měsíců od skončení zdaňovacího období by splněn nebyl. Proto by v závislosti na daňovém režimu nerezidentské fiskální investiční instituce mohl požadavek na výplatu porušovat zákony Evropské unie, protože finanční úřady neuznávají skutečnou či zamýšlenou výplatu dividend v období přiměřeně srovnatelném s lhůtou osmi měsíců, která by měla srovnatelný dopad.

Spojené státy americké: jednoznačný verdikt v případu Amazon

Jednoznačný výrok potvrdil rozhodnutí daňového soudu, že definice nehmotného majetku dle předpisů amerického ministerstva financí platná v letech 2005 a 2006 nezahrnuje zbývající investiční majetek, jako je hodnota pracovní síly, goodwillu a hodnota podniku, u kterého se předpokládá pokračování podnikatelské činnosti. Otázka se týkala majetku, u kterého se požadovalo, aby byl zahrnut mezi sdílené náklady dle dohody o sdílených nákladech, kterou v rámci své restrukturalizace v roce 2004 uzavřela americká společnost Amazon.com Inc. (Amazon) se svou lucemburskou dceřinou společností. Amazon stanovil hodnotu pouze u samostatně převoditelného nehmotného majetku, který se dle smlouvy o sdílených nákladech převáděl na evropskou holdingovou společnost a který zahrnoval technologii pro webové stránky, obchodní značky a seznamy zákazníků. Americký finanční úřad stanovil hodnotu celé evropské společnosti a zahrnul do ní i jiný majetek než dříve existující hmotný majetek.Ocenění ze strany amerického finančního úřadu zahrnovalo zbývající investiční majetek jako stávající pracovní sílu, goodwill, hodnotu podniku pokračujícího ve své činnosti a další jedinečné ekonomické atributy jako možnosti růstu či inovační kulturu společnosti Amazon.

Soud naopak došel k závěru, že definice se omezovala na samostatně převoditelný majetek. Před dosažením tohoto závěru se americký odvolací soud pro devátý federální obvod zabýval regulatorní úpravou nehmotného majetku zahrnutou v předpisech o převodních cenách, dále celkovým regulatorním rámcem převodních cen, legislativní historií těchto předpisů a dále otázkou, zda byl americký finanční úřad oprávněn respektovat rozhodnutí z případu Auer versus Robbins, 519 U.S. 452 z roku 1997, které stanovuje, že za určitých podmínek musí být interpretace vlastních předpisů úřadů upřednostněna, pokud tato není přímo chybná či nekonzistentní s daným předpisem. S přihlédnutím ke znění regulatorní definice termínu „nehmotný“, dále obecně k pozici této definice v rámci předpisů o převodních cenách a při zohlednění historie tvorby legislativních norem soud došel k závěru, že dodržení právní zásady známé z případu Auer není opodstatněné.

Irsko: předpisy o převodních cenách

Dne 2. září 2019 irské ministerstvo financí uveřejnilo své zpětné stanovisko k předpisům Irska o převodních cenách. Toto stanovisko obsahuje návrh legislativy, jež má za úkol od 1. ledna 2020 aktualizovat domácí režim převodních cen. Stávající irské předpisy o převodních cenách povolují osvobození určitých smluv uzavřených před 1. červencem 2010 od předpisů o převodních cenách, pokud se podmínky daných smluv podstatným způsobem nezměnily. Navrhovaná legislativa by tuto výjimku za zdaňovací období počínající 1. lednem 2020 nebo později zrušila. Je třeba zdůraznit, že paragraf 835f zákona o konsolidaci daní z roku 1997, který obsahuje ustanovení upravující dokumentaci, ještě stále „hájené“ transakce od dokumentačních požadavků osvobozuje, pokud jsou obě strany transakce společnostmi, jež jsou irskými daňovými rezidenty. Takovéto transakce mezi irskými daňovými rezidenty je však nutno i nadále provádět na základě tržního odstupu, i pokud nebudou požadavky na dokumentaci formálně stanoveny. Na společnosti klasifikované jako malé podniky by tedy i po 1. lednu 2020 nedopadaly lokální požadavky na dokumentaci převodních cen, avšak i nadále by musely splňovat zásadu tržního odstupu. Naproti tomu středně velké podniky by domácí legislativě k převodním cenám (včetně dokumentační povinnosti) od 1. ledna 2020 podléhaly. Navrhované změny z rozsahu požadavků na dokumentaci převodních cen vylučují převody majetku mezi společnostmi, které jsou irskými daňovými rezidenty. Takové převody mohou být také předmětem skupinových osvobození dle příslušných irských předpisů o dani z kapitálových příjmů a umožňovat tak osvobození od daně.

Navrhované úpravy také dále stanovují, aby středně velké podniky podléhaly sníženým požadavkům na dokumentaci převodních cen. Navrhovaná legislativa požaduje, aby se dříve, než bude nutno vyhotovit hlavní a lokální dokumentaci převodních cen (anglicky master file a local file), uplatnily limity stanovené na základě konsolidovaných výnosů, podle kterých by tedy pro povinnost sestavovat master file existoval limit 250 mil. EUR a pro povinnost vyhotovit local file existoval limit 50 mil. EUR.

Povinné datum sestavení příslušné dokumentace by bylo stejné jako datum pro podání ročního přiznání k dani z příjmů právnický osob, tedy zhruba devět měsíců po skončení účetního období. Příslušnou dokumentaci je na základě písemné žádosti irského finančního úřadu nutno tomuto předložit do 30 dní od vyzvání. Povinnost podávat dokumentaci převodních cen společně s přiznáním k dani z příjmů právnických osob není stanovena.

Článek je součástí zpravodaje dReport – září 2019, Daňové novinky, Dotace a investiční pobídky.