Musíme si ovšem položit otázku, jestli je vylidňování venkova způsobeno nějakým tržním selháním, nebo souvisí s podstatou ekonomického růstu a strukturou ekonomik v globálním prostředí. V prvém případě by intervence veřejného sektoru a podpora venkova byla odůvodnitelná, v druhém případě ale nedává příliš smysl a jde spíše o plýtvání veřejnými prostředky. Podstata problému spočívá v tom, že s rozvojem ekonomiky zaujímají čím dál tím větší podíl na významu sektor služeb a další odvětví s vysokou přidanou hodnotou, jako je věda, výzkum a kreativní průmysly, a postupně upozaďují dříve významný průmysl nebo těžbu surovin a zemědělství. Významné je, že tato odvětví s vysokou přidanou hodnotou výrazně více profitují z lokalizace ve městech, zejména pak těch velkých, což je činí konkurenceschopnějšími a úspěšnějšími.

Pokud tedy vidíme, že trendem vyspělých ekonomik je přechod od výroby a montoven k tvorbě know-how a pokročilých služeb, musíme se i připravit na to, že tato odvětví pro svou prosperitu potřebují více městské prostředí, a proto se musíme připravit na pokračující růst městských regionů. Pokud bychom se naopak snažili udržet populaci na venkově, znamenalo by to, že bude nadále zaměstnána spíš v méně produktivních odvětvích, protože v odvětvích s vysokou přidanou hodnotou by firmy z venkova nebyly kvůli své nižší produktivitě schopny konkurovat národní i mezinárodní konkurenci, která může těžit z vyšší produktivity zaměstnanců ve velkých městech.

O významu velkých měst pro růst budoucích ekonomik nepochybují ani mezinárodní organizace jako například OECD. Ta uvádí, že velká města budou nadále motorem růstu národních hospodářství. OECD zároveň v případě České republiky uvádí, že míra urbanizace je zde podprůměrná ve srovnání s ostatními rozvinutými ekonomikami. Tyto závěry poukazují na to, že bychom měli spíše podporovat než omezovat růst velkých českých měst, aby naše ekonomika byla do budoucna globálně konkurenceschopná a aby se k úrovni vyspělého světa přibližovala a nikoliv od něj vzdalovala.

Přes veškerý význam, který pro národní ekonomiku a její budoucnost velká města mají, reálný management územního rozvoje vede spíše ke stagnaci nebo podpoře ekonomicky a environmentálně nákladné suburbanizaci. Zatímco bychom se měli snažit o co nejjednodušší povolování nové výstavby, zejména pak uvnitř největších aglomerací, složitost a obtížnost získání potřebných povolení dlouhodobě roste. Vzhledem k tomu, že proces povolování nové výstavby umožňuje značnému množství aktérů do procesu vstupovat a efektivně ho zdržovat, investoři pak logicky preferují pozemky v odlehlých lokalitách na zelené louce, kde nová výstavba nikoho tolik nezajímá.

Stejně tak existují nadále předpisy a úřady, které výstavbu v těch nejpříznivějších územích neumožňují, například kvůli vysoké hlukové zátěži. Přitom na základě tržních cen se ukazuje, že v atraktivních městských lokalitách jsou obyvatelé i za byty vystavené hlučným ulicím ochotni platit výrazně více než za byty v tichých územích, ale dále od centra města. Tyto regulativy, často ideologicky zakotvené v období průmyslových měst konce 19. století, opět podporují extenzivní růst měst.

Města by ale měla růst nejen kvůli většímu zastoupení odvětví s vysokou přidanou hodnotou, ale i kvůli růstu životní úrovně a prostorového standardu bydlení. S tím, jak roste ekonomika a s tím i naše reálné příjmy, si můžeme dovolit utrácet více za bydlení, a to zvyšuje poptávku po nové výstavbě. Pokud ale chceme zároveň udržovat město relativně kompaktní, nezvyšovat doby dojížďky, a s tím spojené emise skleníkových plynů, a nezabírat zemědělskou půdu, musíme města zahušťovat a jejich zastavěná území využívat intenzivněji. Proto bychom měli využít potenciál doposud neřešených brownfieldů a dalších zbytkových ploch bez adekvátního využití a podpořit na nich co nejintenzivnější rozvoj při ideálně neregulované podlažnosti, abychom mohli nasytit poptávku po podlažních plochách v atraktivních lokalitách širšího centra, a tím přilákali nové obyvatele i firmy.

Potenciál rozvoje ekonomiky založené na know-how a vysoké přidané hodnotě z části závisí i na tom, jestli pro ni připravíme vhodné fyzické podmínky v podobě růstu největších aglomerací. Pokud tak neučiníme, můžeme být velmi rychle předstiženi zeměmi ze zbytku regionu, které se na nové podmínky adaptovaly rychleji.