Novinky z DPH [září 2026]

Aktivity daňové správy

Návrh novely zákona o evidenci tržeb (sněmovní tisk 189) se posunul do závěrečné fáze legislativního procesu a byl dne 11. září 2026 postoupen prezidentovi České republiky k podpisu. V této fázi legislativního procesu nedošlo ke změnám v novele zákona o DPH. Návrh účinný od 1. 1. 2027 nadále počítá zejména se změnami týkajícími se limitů pro opravy základu daně u nedobytných pohledávek, úpravou lhůty pro opravu odpočtu daně u dlužníka a rozšířením snížené sazby DPH na podávání všech nealkoholických nápojů v rámci stravovacích služeb.

Generální finanční ředitelství zveřejnilo novou informaci k uplatňování DPH při bezúplatném dodání zboží. Informace je aplikovatelná od 1. července 2026 a nahrazuje dosavadní platnou informaci vydanou v roce 2023. Jejím hlavním účelem je aktualizace a zpřehlednění dosavadního metodického přístupu finanční správy, přičemž z našeho pohledu tato nová informace nepřináší věcné změny ani nový výklad pravidel pro uplatňování DPH u bezúplatných dodání zboží.

Judikatura SDEU

• Tribunál se ve věci C-184/25 Veronsaajien oikeudenvalvontayksikkö zabýval osvobozením správy úvěrů podle čl. 135 odst. 1 písm. b) směrnice o DPH (v českém kontextu § 54 odst. 2 ZDPH). Ve sporu společnost A poskytla úvěr, následně však veškerá práva a povinnosti z úvěrové smlouvy převedla na společnost B. Přesto nadále vykonávala správu úvěru pro společnost B a jménem B fakturovala dlužníkovi poplatky za správu. Tribunál dospěl k závěru, že osvobození pro správu úvěrů se vztahuje pouze na správu prováděnou v rámci původního úvěrového vztahu mezi věřitelem a dlužníkem. Správa úvěru poskytovaná společností A po převodu úvěru proto podléhá DPH.
• Ve věci T‑356/25 Rapera Tribunál posuzoval otázku, zda může být daňový zástupce povinen uhradit dlužnou DPH za zastupovanou osobu povinnou k dani. V projednávaném případě daňový zástupce pro italskou společnost podával přiznání k DPH a zajišťoval úhradu daní, aniž by se podílel na jejích obchodních činnostech. Tribunál potvrdil, že členské státy mohou za odvod DPH odpovědnou osobou stanovit také daňového zástupce, a to i v případě, že se nepodílí na uskutečňovaných plněních. Současně však zdůraznil, že po daňovém zástupci nelze požadovat úhradu dlužné DPH, pokud ani při vynaložení náležité péče nemohl vědět o transakcích uskutečňovaných zastupovanou osobou.
• V případu T‑268/25 Sampension Livsforsikring A/S se Tribunál zabýval podmínkami pro vytváření DPH skupin v Dánsku. Konstatoval, že členské státy mohou přijímat opatření proti daňovým únikům a zneužití, tato opatření však musí být přiměřená, přičemž samotné využití režimu DPH skupiny nelze považovat za daňový únik ani zneužití práva. Upozornil, že podmínka 100% vlastnického propojení nastavená v Dánsku nemusí být za všech okolností slučitelná s unijním právem. Posouzení konkrétní situace ponechal Tribunál vnitrostátnímu soudu.
• Tribunál se v rozsudku T‑413/25 Peckeger zabýval situací, kdy rakouský podnikatel vložil zdanitelně pronajímané nemovitosti do již existující společnosti, ve které byl jediným společníkem. Správce daně tvrdil, že se jedná o zdanitelnou transakci s odůvodněním, že rakouská právní úprava vylučovala aplikaci režimu převodu obchodního závodu (TOGC) na pronajímaný majetek. SDEU potvrdil, že členské státy nemohou omezovat použití TOGC pouze na podniky vytvářející určité druhy příjmů. Současně konstatoval, že vklad nemovitostí bez získání nových podílů nepředstavuje úplatné dodání zboží. Pokud by proto podmínky TOGC nebyly splněny, bylo by nutné posuzovat aplikaci pravidel pro zdanění bezúplatného poskytnutí majetku.
• V rozsudku T-614/25 AS „Trading 4“ Tribunál rozhodoval o přiřazení přepravy při dodání zboží do jiného členského státu EU v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. Tribunál dospěl k závěru, že pro toto posouzení není rozhodující okamžik převodu vlastnického práva ani skutečnost, že zboží bylo přepravováno v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a ani následné odvedení DPH v členském státě určení. Podle Tribunálu musí vnitrostátní soud posoudit zejména to, zda prostřední osoba převedla na konečného odběratele právo nakládat se zbožím jako vlastník ještě ve státě odeslání. V tomto kontextu je současně nutné zohlednit i zapojení konečného odběratele do organizace přepravy.