Téměř před rokem jsme vás informovali o dalším z rozsudků, který se věnoval výkladu pojmu „skutečný vlastník“ v případě plateb licenčních poplatků. Jednalo se o rozsudek Městského soudu v Praze ve věci společnosti Avon Cosmetics Limited („Avon UK“). Nejvyšší správní soud („NSS“) nyní svým rozsudkem č.j. 4 Afs 63/2022 ze dne 21. února 2024 potvrdil závěry Městského soudu i samotného správce daně.
Společnost Avon UK požádala o přiznání osvobození příjmů z licenčních poplatků od srážkové daně podle § 38nb zákona o daních z příjmů. Správce daně však její žádost zamítl, neboť dle jeho názoru nebyly splněny veškeré zákonné podmínky pro takové osvobození. Konkrétně Avon UK (jako příjemce) neprokázala, že je skutečným vlastníkem licenčních poplatků, o jejichž osvobození žádala. Tento postup potvrdil i Městský soud, o jehož rozhodnutí jsme vás informovali v našem předchozím článku.
Argumentačně Městský soud i správce daně opřeli své závěry o následující skutková zjištění. Avon UK se sice stala v rámci skupiny výhradním držitelem licenčních práv k duševnímu vlastnictví a byla oprávněna udělovat sublicence dalším společnostem ve skupině, majetková práva však i nadále zůstala ve vlastnictví amerických společností a Avon UK byla smluvně zavázána platit těmto společnostem poplatky za licencovaná práva. Fakticky tak Avon UK vybírala od jednotlivých společností ze skupiny licenční poplatky ve výši 6 % z jejich čistých tržeb a následně platila americkým společnostem za stejná licencovaná práva licenční poplatky ve výši 5,68 % z čistých tržeb. Dle názoru správce daně se Avon UK na základě smlouvy s americkými společnostmi smluvně zavázala předat drtivou většinu přijatých licenčních poplatků jiné osobě (zhruba 95 % licenčních poplatků vybraných od ostatních společností ze skupiny), a tudíž nemůže být skutečným vlastníkem licenčních poplatků.
Případ doputoval až k NSS, který rozhodl v souladu se závěry Městského soudu. Dle jeho názoru z okolností smluvních vztahů a s ohledem na souvislost obou plateb (sublicenčních a licenčních) vyplývala implicitní smluvní povinnost Avon UK předat drtivou většinu svých licenčních příjmů jiné osobě.
NSS tedy ve svém rozsudku č.j. 4 Afs 63/2022 potvrdil závěr městského soudu, že Avon UK nenaplňuje definiční znaky skutečného vlastníka licenčních poplatků vybíraných od jednotlivých společností ze skupiny, neboť z hospodářského hlediska nemá z těchto přijatých licenčních poplatků skutečný prospěch. Nemůže svobodně určit, jak budou tyto prostředky využity, a nemůže je užívat a požívat bez omezení, protože je na základě licenční smlouvy povinna drtivou většinu z vybraných licenčních poplatků předat americkým společnostem.
Rozsudek potvrzuje konzistentní praxi a přístup českých správních soudů, resp. správce daně k této problematice. Bohužel v daném případě nedošlo k vypořádání některých námitek a argumentů, které dle NSS nebyly předloženy v rámci řízení a žaloby (ale až v rámci kasační stížnosti). Otázkou je, jestli by to mělo na posouzení daného případu vliv.
Jak ukazuje tento případ, ale i další zahraniční rozsudky (na které rozsudek odkazuje – bohužel ne vždy jsou zde detailněji rozebrány), teoretický koncept skutečného vlastnictví je v globalizované ekonomice poměrně složitě uchopitelný. Byť nelze zcela předjímat, kam se budou výklady a judikatura v této oblasti (ještě) posouvat, doporučujeme v případě uzavírání smluv (nejen sublicenčních) zhodnotit kromě samotné transakce i celkový kontext situace.
Semináře, webcasty, pracovní snídaně a další akce pořádané společností Deloitte.
