Celé znění rozsudku č. j. 6 Af 36/2020-42 je k dispozici na webových stránkách NSS.

Okolnosti případu

Britská společnost Avon Cosmetics Limited („žalobkyně“) se v rámci skupiny stala výhradním držitelem licenčních práv k duševnímu vlastnictví a byla oprávněna udělovat sublicence ostatním společnostem ve skupině. Za poskytnutí sublicence vybírala poplatek, který odpovídal sjednanému procentu z čistých tržeb. Vlastnictví majetkových práv (včetně výhrady práva provádět kontroly) nicméně zůstalo americkým společnostem, které žalobkyni licenční práva postoupily. Vůči postupitelům pak byla žalobkyně smluvně zavázána odvádět poplatky vypočítané rovněž jako procento z čistých tržeb.

Argumenty správce daně a soudu

Žalobkyně postupovala podle § 38nb ZDP a požádala o přiznání osvobození příjmů z licenčních poplatků. Tuto žádost však správce daně zamítl. Z předložené smluvní dokumentace (sublicenční smlouvy) dospěl k závěru, že žalobkyně není skutečným vlastníkem příjmů z licenčních poplatků, ale pouze jejich správcem, resp. zprostředkovatelem. Pro přiznání osvobození proto nebyly naplněny veškeré zákonné podmínky. Správce daně zejména argumentoval, že žalobkyně nemá z příjmu z licenčních poplatků skutečný užitek (prospěch). Není ani oprávněna o něm svobodně rozhodovat, neboť je povinna jej v téměř celé výši odvádět americkým společnostem. Rozdíl mezi přijatými a odvedenými platbami, který žalobkyni zůstal, tak za těchto okolností nelze považovat za příjem z licenčních poplatků, ale za odměnu za správu poplatků vybraných pro americké společnosti.

Městský soud v Praze výklad správce daně potvrdil a shrnul, že dle české právní úpravy není skutečným vlastníkem subjekt, který platby z licenčních poplatků pouze přijímá pro jinou osobu jako zprostředkovatel. Za skutečného vlastníka lze obecně považovat subjekt, u kterého (i) příjmem dochází k navýšení jeho majetku, tj. k jeho obohacení, a který (ii) takový příjem užívá bez omezení, tj. není povinen jej předat jiné osobě.

Uvidíme, jak se k dané situaci vyjádří Nejvyšší správní soud, který v posledních letech řešil i další situace, jejichž podstata spočívala ve vymezení pojmu „skutečný vlastník“ (viz naše články Kdy přechází důkazní břemeno na správce daně? a Pohled NSS na skutečné vlastnictví u sublicence).

I s ohledem na stávající judikaturu je tedy namístě vždy si ověřit, zda je subjekt, kterému český plátce hradí licenční poplatky, zároveň i jejich skutečným vlastníkem. Jak ostatně naznačuje praxe i samotný rozsudek, správce daně se na tuto skutečnost zaměřuje a pečlivě zkoumá, zda (sub)licenční smlouvy (případně jiné podklady) neindikují, že konečným vlastníkem příjmů z licenčních poplatků je ve skutečnosti někdo jiný než poskytovatel (sub)licence.