Krajský soud v Českých Budějovicích a následně i NSS dospěly k závěru, že česká entita byla pouze příjemcem licenčních poplatků, ale ne jejich skutečným vlastníkem, neboť byla povinna odvádět ruské společnosti coby poskytovateli licence (s nímž měla licenční smlouvu) poplatky ve stejné výši, v jaké je jí samotné odváděla žalobkyně z titulu sublicenční smlouvy. Dle soudu tak není naplněn § 19 odst. 6 zákona o daních z příjmů, který definuje skutečného vlastníka jako osobu, která platby přijímá ve svůj vlastní prospěch, a nikoliv jako zprostředkovatel, zástupce nebo zmocněnec pro jinou osobu. Tato skutečnost měla být žalobkyni z kontextu zřejmá, a tudíž měla z těchto poplatků srazit a odvést daň v 10% sazbě (podle čl. 12 bodu 2 smlouvy o zamezení dvojímu zdanění mezi Českou republikou a Ruskou federací).

NSS nevidí důvod v rozlišování mezi zdaněním pravidelných opakovaných plateb, jejichž výše se odvíjí od hodnoty produkce, a zdaněním tzv. jednorázové (první) platby za poskytnutí licence. Předmětem daně dle českého zákona o daních z příjmů jsou náhrady za poskytnutí práva na užití jiných hospodářsky využitelných poznatků (know-how); přičemž i jednorázová platba poskytovateli licence (sublicence), kterou stěžovatelka označuje jako poplatek za uzavření licenční smlouvy, patří do této kategorie.

Odpovědnost je na straně plátce daně

Rozhodnutí NSS je poměrně krátké, nejsou v něm podrobně popsány detaily smluv a vzájemných vztahů, a ani jakou roli v daném případu hrála případná reorganizace příjemce (sub)licenčních poplatků. Kasační stížnost v podstatě pouze kopíruje původní žalobu, kterou zamítl již předtím krajský soud, aniž by se žalobkyně jakkoliv vypořádala s jeho argumenty. NSS tak uzavřel, že podle české legislativy zodpovídá česká společnost jako plátce příjmů za sražení a odvedení daně ve správné výši, a jelikož byly žalobkyni známy skutečnosti, že skutečným vlastníkem licenčních poplatků je nakonec nerezidentní společnost z Ruska, a nikoliv česká společnost, měla srazit a odvést srážkovou daň v souladu s příslušnou smlouvou o zamezení dvojímu zdanění.

V praxi toto většina plátců ověřuje při výplatách příjmů do zahraničí, nicméně v kontextu daného judikátu je třeba touto optikou nahlížet i na tuzemské platby – zejména pokud existují indicie nebo pochybnosti, zda je příjemce příjmů i jejich skutečným vlastníkem.

Připomínáme, že na jaře minulého roku vydal Evropský soudní dvůr zajímavé judikáty, které se týkaly požadavku skutečného vlastnictví ve vztahu k aplikaci osvobození od srážkové daně na základě evropských směrnic. (Více v článku Výklad skutečného vlastnictví soudním dvorem EU) Nejudikoval v nich však koncept skutečného vlastnictví jako takového, ale spíše zneužití práva. Toto téma je poměrně aktuální i v okolních zemích. Doporučujeme proto prověřit daňové aspekty vyplácených příjmů a nastavení případných opatření tak, aby vaše společnost nebyla jako plátce vystavena riziku doměření daně.