Správní soudy se v poslední době opakovaně zastaly daňových subjektů v situaci, kdy správce daně v návaznosti na nesouhlas daňového subjektu s podáním dodatečného daňového přiznání nezákonně zahájil a prováděl daňovou kontrolu po uplynutí lhůty pro stanovení daně. V návaznosti na závěry správních soudů dochází nyní i ke změně praxe finanční správy.
V aktuálním rozsudku sp. zn. 10 Afs 382/2020 se Nejvyšší správní soud zabýval právní otázkou, zda lze úročit úroky z neoprávněného jednání správce daně. V projednávaném případě prodlévaly daňové orgány s předepsáním úroku z neoprávněného jednání správce daně, které spočívalo v nesprávně doměřené dani, po dobu delší než tři roky (první úrok). Žalobce požadoval za dobu prodlení kompenzaci ve formě úroku z neoprávněného jednání správce daně (druhý úrok). Orgány finanční správy se nároku na druhý úrok bránily argumentací, že nebyly splněny podmínky pro jeho vznik a že v daňovém právu platí zákaz dalšího úročení úroku.
Nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu (č. j. 1 Afs 73/2019-71) potvrdil způsob, kterým dochází k rozložení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně v průběhu daňového řízení týkajícího se srážkové daně. V daném případu bude také zajímavý výklad pojmu „skutečný vlastník licenčních poplatků“ ve vazbě na možnost použití modifikované sazby dle smlouvy o zamezení dvojímu zdanění („SZDZ“). Nicméně zatím se soudy (krajský i Nejvyšší správní soud) věnovaly pouze procesní stránce případu, tj. zejména rozložení důkazního břemene. Případ tak bude znova projednán krajským soudem („KS“), jenž učinil nesprávný závěr o přenosu důkazního břemene, a z toho důvodu mu Nejvyšší správní soud („NSS“) případ vrátil k dalšímu řízení.
V únoru letošního roku vydal Nejvyšší správní soud rozsudek, ve kterém se vyjádřil k otázce délky doby, po kterou se uplatňuje úrok z prodlení s úhradou daňového nedoplatku.
Daňový řád umožňuje správci daně zajistit si neuhrazenou daň zřízením zástavního práva k majetku daňového subjektu. V případě, že daňový subjekt zástavním právem zajištěnou daňovou pohledávku řádně a včas nesplní, vystavuje se nebezpečí, že se správce daně uspokojí z majetku, k němuž bylo zástavní právo zřízeno.
V rozsudku č. j. 10 Afs 228/2019-53 se Nejvyšší správní soud („NSS“) postavil proti možnosti prodlužovat lhůtu pro stanovení daně prostřednictvím nerelevantní žádosti o mezinárodní dožádání.
Nejvyšší správní soud (dále „NSS“) vydal rozhodnutí (10 Afs 171/2019-51), ve kterém se zabýval otázkou, jakým způsobem zdanit postoupené pohledávky ze smluvních sankcí, které vznikly v běžném období nebo vznikly a byly zaúčtovány v obdobích minulých.
Novela daňového řádu, která byla koncem srpna schválena vládou ČR, slibuje změny ve prospěch daňových subjektů a modernizace daňové správy. Novela je ze strany zákonodárců prezentovaná pod názvem „MOJE daně“ a kromě slibovaného online bankovnictví v daních obsahuje i další procesní změny. Navzdory tomu, že nyní byla novela daňového řádu navrhovaná Ministerstvem financí ČR schválena vládou ČR, má před sebou ještě celý legislativní proces. S přihlédnutím k možným komplikacím lze předpokládat, že by novela mohla být účinná v polovině roku 2020.
Mnoho společností i fyzických osob si hlídá své finance z pohledu cash-flow, výše placených úroků či plánování financí. Proč si tedy daňové subjekty nehlídají také osobní daňový účet evidovaný u správce daně? Podívejme se spolu na případy, kdy je dobré vědět, co v „daňové peněžence“ daňový poplatník má, k jakým pohybům v ní dochází, kdy je na čase požádat o vrácení přeplatků nebo zda není evidován určitý dluh vůči finančnímu úřadu.
