Nejvyšší správní soud (NSS) opět posuzoval problematiku skutečného vlastníka příjmu při platbě licenčních poplatků do zahraničí. Konkrétně se v tomto případě jednalo o platbu za vysílací práva. Danou kauzou se v loňském roce zabýval již Krajský soud v Brně, který rozhodl v souladu se správcem daně. Žalobce se následně obrátil na NSS. K jakému verdiktu soud dospěl?
Česká entita (žalobce) hradila v souvislosti s distribucí televizních programů (vysílací práva) licenční poplatky svým sesterským společnostem do Maďarska a na Slovensko („distributoři“). Ačkoliv distributoři o poplatcích účtovali jako o svých příjmech, tzn. platby nebyly formálně odděleny od ostatních finančních prostředků na účtech, byli smluvně zavázáni hradit licenční poplatky dále, a to výrobcům jednotlivých televizních programů („výrobci“), a to bez jakékoliv ziskové přirážky.
Správci daně proto vznikly pochybnosti, kdo je skutečným vlastníkem vyplácených licenčních poplatků, zda jsou to zahraniční distributoři, nebo samotní výrobci. Posouzení této otázky je klíčové pro určení, jakou smlouvu o zamezení dvojího zdanění a jakou sazbu srážkové daně na daný případ aplikovat.
Krajský soud potvrdil závěry správce daně a rozhodl, že distributoři nebyli skutečnými vlastníky příjmů z licenčních poplatků, ale fungovali jako „průtokové schránky“, které pouze zprostředkovávaly platby mezi plátcem a výrobci (skutečnými vlastníky příjmu). O případu jsme vás informovali v dřívějším článku.
Dle NSS krajský soud předložil vlastní ucelenou argumentaci, proč se v případě distributorů nejedná o skutečné vlastníky příjmu, a správně vyhodnotil distributory jako tzv. okamžité příjemce, a to z následujících důvodů:
(i) Distributoři se nemohli svobodně rozhodnout, jak naloží s přijatými platbami licenčních poplatků a neměli z nich žádný hospodářský prospěch.
(ii) Částky licenčních poplatků sjednané mezi českou entitou (žalobce) a distributory byly ve stejné výši jako následné poplatky hrazené výrobcům. Distributoři tedy v tomto případě nedosahovali žádné ziskové marže.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti se tak NSS ve svém rozhodnutí 6 Afs 56/2023-48 plně ztotožnil s výše uvedenými závěry krajského soudu, že distributoři nebyli skutečnými vlastníky příjmu z licenčních poplatků, ale fungovali pouze jako „průtokové schránky“.
Tento rozsudek se týká roku 2010, kdy ještě nebylo možné uplatnit osvobození od srážkové daně, u soudů nižší instance se řeší i navazující zdaňovací období.
Tato kauza již byla u NSS řešena dříve, a to z pohledu důkazního břemene plátce (více k rozhodnutí NSS v našem článku Kdy přechází důkazní břemeno na správce daně?).
NSS odkazuje na svá předchozí rozhodnutí v obdobných věcech, v nichž konstatoval, že skutečným vlastníkem se rozumí subjekt, který příjmy v podobě licenčních poplatků nejen obdrží do své dispoziční sféry, ale může s nimi také libovolně nakládat, ovládat, užívat je a mít z nich skutečné výhody bez toho, aby byl smluvně nebo dle zákona povinen tento příjem někomu dalšímu předat.
O těchto rozhodnutích jsme vás informovali v našich článcích NSS potvrdil závěry v otázce výkladu pojmu skutečný vlastník licenčních poplatků a Pohled NSS na skutečné vlastnictví u sublicence.
V neposlední řadě je v této kauze zmíněn (bohužel jen bez podrobnější argumentace nebo rozpracování) i aspekt zneužití práva, resp. ekonomické ratio situace. Žalobce argumentoval tím, že účelem konceptu skutečného vlastníka je zabránění zneužívání výhod vyplývajících ze smluv o zamezení dvojího zdanění, k čemuž v dané situaci nedošlo. Dle názoru NSS však správce daně ani soudy v nastavení transakcí neidentifikovali prvky zneužití práva, ale právě skutečnost, že nebylo možno stvrdit subjekt, který je skutečným vlastníkem licenčních poplatků.
Vzhledem k tomu, že česká entita nepředložila v rámci řízení žádné podklady pro to, aby se vyhodnotil skutečný příjemce stran jiných subjektů (výrobců), není možné s jistotou skutečného vlastníka příjmu určit. Za této situace správce daně nemusí dále určovat, prokazovat a potvrzovat, kdo je skutečným vlastníkem, a aplikovat příslušné smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Je tedy na daňovém subjektu, aby jiného skutečného vlastníka příjmu doložil a prokázal.
Semináře, webcasty, pracovní snídaně a další akce pořádané společností Deloitte.
