Co si vlastně může člověk představit pod tím tak často skloňovaným výrazem „udržitelnost“?

Asi nejčastěji používaná definice popisuje udržitelnost jako rozvoj, který uspokojuje potřeby současné generace bez ohrožení možnosti budoucích generací uspokojovat jejich vlastní potřeby. Já osobně si tuto definici prakticky překládám jako způsob chování či hospodaření s cílem „neprojíst“ budoucnost či vše „nezplundrovat“ pro momentální zisk.

Dnes pojem udržitelnost často slyšíme v kontextu životního prostřední, nicméně je s námi již mnoho let v dalších oborech, jako je ekonomie, demografie, společenské vědy a další. Udržitelnost je zároveň termín, který nezřídka rozděluje společnost, ale pokud se k tématu přistupuje chytře, inovativně a komplexně, pak jsou dopady prospěšné pro lidi, firmy i celou společnost.

Je pravda, že udržitelnost se týká hlavně firem a do života běžných lidí se moc nepromítá?

To rozhodně ne. Skrze firmy, ale i státní správu se udržitelnost promítá a bude promítat do dennodenního života každého z nás. Od omezování plastových obalů přes výhodné bedýnky se zeleninou, které se blíží datum spotřeby, až po zvyšující se tlak na energetickou úspornost budov a recyklované materiály nebo konec aut se spalovacím motorem. A mohl bych ještě dlouho pokračovat. Mnoho těchto změn je důsledkem regulatorního tlaku EU či investorů a bank, zároveň však, jak vyplývá i z naší nedávné studie Sustainable Supply Chain, 77 % firem ve střední Evropě vnímá změny v poptávce zákazníků směrem k udržitelnějším produktům a službám. Udržitelnost je zkrátka tématem, které je důležité pro stále více lidí, nejen mladších generací, a firmy tak v první řadě reagují na měnící se preference trhu i tlak na udržitelnější a zároveň transparentnější hospodaření.

Proč se v těchto souvislostech stále více používá zkratka ESG?

Termín ESG spojuje otázky životního prostředí, sociální spravedlnosti a transparentního řízení firem. Environmentální složka, která se skrývá pod písmenem E, zahrnuje aspekty spojené s vlivem lidské činnosti na životní prostředí. Jde například o emise skleníkových plynů, nejčastěji CO2, hospodaření s energiemi a zdroji obecně, správu odpadů, využití obnovitelných zdrojů energie nebo ochranu biodiverzity.

Písmeno S představuje sociální faktory. Ty se týkají zejména vztahů firmy se společností a zaměstnanci a zahrnují témata, jako je spravedlivé zacházení se zaměstnanci, rovné příležitosti, dodržování lidských práv, a to nejen ve firmě, ale i napříč dodavatelským řetězcem. Dále také zdraví a bezpečnost práce nebo přínosy pro komunity, ve kterých firma působí.

A poslední –  písmeno G – reprezentuje do češtiny obtížně přeložitelnou třetí složku: governance. Ve skutečnosti to ale není nic neuchopitelného, jde zkrátka o zodpovědné řízení podniků. Patří sem například transparentnost, etické chování, efektivní kontrolní mechanismy nebo dodržování předpisů a standardů.

V souvislosti s tím se také začíná mluvit o takzvaném ESG reportingu. O co vlastně jde?

Stručně řečeno – firmy mají či budou mít povinnost vykazovat vedle finančních ukazatelů i ty nefinanční, které souvisí právě s udržitelností. Jako například informace o tom, jakou má společnost uhlíkovou stopu, jak nakládá s odpady, jak zabraňuje korupci, zda nevyužívá otrocké práce, a to nejen u sebe, ale i ve svém dodavatelském řetězci. A zároveň i to, jakou má strategii a cíle směrem k udržitelnějšímu podnikání, například o kolik a do kdy plánuje snížit své emise skleníkových plynů.

Řada firem již dnes některá taková data zveřejňuje, některé se dokonce předhánějí v závazcích a marketingových sloganech, nicméně kvalita dat často neodpovídá realitě a porovnatelnost napříč podnikatelským spektrem prakticky neexistuje. Toto se však nyní mění. Nová regulace EU má totiž za cíl postavit nefinanční reporting na úroveň finančního a sjednotit kvalitu zveřejňovaných dat mimo jiné formou předepsané struktury, detailních pravidel a zároveň stanovit povinnost auditu ESG údajů. Transparentní reporting a porovnatelnost je jedním z hlavních nástrojů, kterým chce Evropská unie umožnit přesměrování finančních toků k udržitelnějšímu podnikání nejen v EU, ale prostřednictvím pravidel pro dodavatelské řetězce prakticky po celém světě.

Proč by měly firmy udržitelnost a ESG reporting řešit?

Opět stručně řečeno – protože jim nic jiného nezbyde. Ať už je vztah firmy k udržitelnosti ve smyslu „E“, „S“ anebo „G“ jakýkoliv, je jasné, že informace z jednotlivých oblastí budou vyžadovány buď přímo regulací (pokud je firma dostatečně velká), investorem, mateřskou společností, bankou, odběratelem, nebo již zmíněnými zákazníky.

Řada podniků, například dodavatelské firmy v automobilovém průmyslu, dodávají výrobky velkým společnostem. A ty budou v rámci svých obchodních vztahů vyžadovat plnění těchto principů. ESG reporting tak bude mít velký význam také pro podniky, které se budou ucházet o investice či úvěry, jelikož ty prokazatelně společensky odpovědnější budou mít při získávání kapitálu výhody, respektive nebudou znevýhodněny. Banky budou čím dál tím více po všech firmách, které pomáhají financovat, vyžadovat určité formy reportů a jejich stav udržitelnosti, to vše podle konkrétních pravidel a s ověřováním kvality. Pokud budou firmy udržitelnost úplně ignorovat, stane se pro ně podnikání stále komplikovanější.

Jak se na to dívají firmy a byznys obecně?

Většina firem balancuje někde na škále „nutné zlo či administrativní zátěž“ přes „pragmatická akceptace udržitelnosti jako samozřejmá součást podnikání“ až po ty, kteří v ní vidí příležitost k získání konkurenční výhody a motor inovací. Opět se opřu o závěry naší nedávné studie Sustainable Supply Chain, kdy 44 % středoevropských firem jako překážky uvedlo obavy z vysokých nákladů, 32 % složitost měření a vykazováni ESG ukazatelů a 25 % složitost a nejistotu v regulatorních požadavcích. Naproti tomu 76 % firem vidí příležitosti v zavádění energetických úspor, 61 % lepší vnímání značky a 55 % uspokojení potřeb zákazníků.

Přístup k reportingu, definování a naplňování cílů udržitelnosti se pak logicky liší případ od případu a pohybuje se tak někde mezi švejkovstvím až po rozsáhlé investice i inovace a mobilizaci celé firmy.

Já osobně věřím, že když daný podnik k tématu přistoupí chytře, komplexně a bez zbytečných emocí, může být pro něj udržitelnost a ESG motorem přelomových inovací, které dovedou napříč celým podnikem zvýšit jeho konkurenceschopnost nebo být stimulem k budoucímu růstu. Důležité je, aby firmy vnímaly ESG spíše jako součást či „vedlejší“ produkt své podnikatelské strategie než jako něco „navíc“, něco zatěžujícího či zbytečného.

Jsou firmy na ESG reporting připravené? A jaké jsou nejčastější výzvy, kterým při implementaci ESG strategií a reportingu čelí?

Odpovím opět jednoduše – ve většině případů nejsou. Nejčastěji chybí data anebo nejsou v požadované struktuře či kvalitě. V lepším případě jsou roztroušena po mnoha podnikových systémech, na zastaralých serverech, v tom horším nejsou v žádném systému a konsolidují se po všech možných excelech a tzv. „na koleni“. Jako jednu z největších výzev proto vnímám změnu nastavení a vnímání ESG reportingu jako příležitost k využití dat pro lepší řízení firmy tak, aby ESG reporting nebyl konečným cílem, ale naopak podnětem k inovacím, transformaci a odolnějšímu podnikání.

Tato problematika jde navíc často napříč firmou, skrze jednotlivé týmy i oddělení. Díky tomu, že máme experty ze všech těchto oblastí, a umíme tudíž pomoci komplexně a prakticky se vším, se na nás firmy rády obrací. Nejčastěji klientům pomáháme s ESG strategií, připraveností na reporting, přípravou samotných reportů, ale i s dalšími souvisejícími procesy, jako jsou například dekarbonizační strategie, mapování rizik, ESG prověrky a velmi často také financování ESG aktivit například formou dotací nebo řešení uhlíkového cla.

David Mejsnar na březnové konferenci Udržitelnost a ESG reporting pro výrobní podniky

Co bys poradil firmám, které s ESG teprve začínají, aby v této oblasti dosáhly úspěchu?

Firmám doporučuji především začít, a to ideálně co nejdříve. Určit si odpovědnosti, pojmenovat si hlavní problémy a zajistit spolupráci napříč firmou tak, aby ESG nebylo pomyslné „one man/woman show“ anebo „part-time job“ pro někoho, kdo zrovna nemá dostatečnou agendu. Je jasné, že mnoho oblastí ještě nemá jasné, či dokonce žádné řešení a spoléhá na budoucí inovace. Kdyby měl dnes každý elektrické auto, nebudeme je mít kde nabíjet, elektřina stále pochází z neobnovitelných zdrojů atd. Mnoho požadavků obsahuje určité nelogičnosti, některé jsou dokonce téměř nereálné, zejména tlak na získávání informací skrz dodavatelský řetězec. Datová oblast vyžaduje často strukturální změny. Již dnes ale existují iniciativy napříč odvětvími k transparentnímu sdílení dat a technologie otevírají dříve nemyslitelné oblasti. A další inovace budou následovat. Je evidentní, že oblast ESG dnes řeší – byť ne vždy přímo – prakticky celé podnikatelské spektrum, ať už z titulu ESG, nebo proto, že v tom vidí byznysovou příležitost. Ještě před pár lety prakticky nedával dům bez plynového kotle ekonomický smysl, dnes je situace, byť zejména vlivem války na Ukrajině, o poznání jiná. A takových změn bude přibývat. Čím dříve se na ně firmy adaptují, tím menší bude riziko, že jim v určitý moment ujede pomyslný vlak.

Jak osobně vnímáš ESG a udržitelnost ty?

Bylo by skvělé, kdybychom si mohli všichni pěstovat vlastní zeleninu, recyklovat 100 % materiálů, mít vždy stejné příležitosti nebo využívat jen skutečně obnovitelnou energii, a bylo by skvělé, kdyby byl i zbytek světa stejně proaktivní, jako se dnes snaží Evropa.  Z dnešního pohledu je to však zatím spíše utopie, a proto se snažím se na udržitelnost dívat pragmaticky. Pokud budu lépe plánovat, jaké jídlo koupím, a zamezím jeho plýtvání či vyhazování, bude to mít vedle malého významu pro planetu primárně také jasný ekonomický dopad pro mou peněženku. Stejná logika se dá aplikovat u firem – udržitelnost, tak aby byla sama o sobě dlouhodobě udržitelná, musí mít pro společnost také ekonomický význam. Možná ne hned nebo brzy, ale určitě v rámci dlouhodobé strategie. Dlouhodobost a akceptace faktu, že ne každé řešení je v současnosti tím nejideálnějším a že celý svět prochází určitou transformací, kde jedno souvisí s druhým, je také velmi důležitá. Dnes jsme stále v situaci, kdy jsou udržitelnější výrobky a řešení často dražší či hůře dostupné a regulace někdy působí nesmyslně.

I proto věřím, že klíčovým hnacím motorem firem k udržitelnějšímu podnikání budou především změna myšlení a inovace, které umožní, že udržitelnější řešení budou také celkově výhodnější. Evropské firmy budou skrz své dodavatelské řetězce čím dál více ovlivňovat i zbytek světa. A byť je to pro mnoho firem často narušení dlouholetého modelu podnikání, může regulace a tlak bank, investorů i zákazníků tuto vlnu inovací a transformace urychlit.

Studie Deloitte: Jak na udržitelný dodavatelský řetězec

Jaké změny musí do svých procesů firmy zapracovat, aby splnily požadavky na ESG, které vyplývají nejen z legislativy, ale často i z požadavků zákazníků? S jakými problémy při zavádění nových opatření v souvislosti s udržitelností se společnosti nejčastěji potýkají? Jakým způsobem sbírají data pro reporting? A jaké benefity podle nich přináší udržitelný dodavatelský řetězec? Nejen na to jsme se v našem průzkumu ptali firem z regionu střední Evropy. Jejich odpovědi jsme shrnuli v aktuální studii Deloitte CE Sustainable Supply Chain Survey 2024.