Vzhledem k tomu, že dosud neexistují jasná pravidla, mohou dnes profesionální sportovci vykonávat svou činnost buď jako živnostníci, pochopitelně s platným živnostenským listem, kdy uplatňují výdajový paušál ve výši 60 %, anebo jako nezávislé povolání, tedy s paušálem 40 %. Třetí možností je samozřejmě zaměstnanecký poměr, ten má ale jen drtivá menšina českých sportovců. Jsou to převážně ti, kteří jsou součástí Armádního sportovního centra Dukla nebo Olympu Ministerstva vnitra ČR, kde se systematicky připravují na olympijské hry, případně na další velké sportovní akce.

Zvláště u kolektivních sportů je v posledních letech patrná snaha tento stav změnit. Postavení fotbalistů, hokejistů, házenkářů a dalších kolektivních sportovců skutečně vykazuje znaky statusu zaměstnanců. Například v rámci fotbalu je navíc Česká republika jednou z mála zemí na světě, kde hráči ve svých klubech zaměstnanecký poměr nemají. Je však otázka, do jaké míry jsou změně vstřícné jednotlivé kluby, ale i samotní hráči. Z ekonomického hlediska je totiž pro obě strany výhodnější formát OSVČ.

Zajímá vás, jak se sportovní svět vyrovnal s pandemií koronaviru a s nedávno skončenou karanténou? Kam se bude sport dál vyvíjet? A do jaké míry mu bude konkurovat esport? Pusťte si náš stream nebo si přečtěte článek na blogu.

Zároveň je třeba říci, že zákoník práce se svou úpravou zaměstnaneckého poměru nemůže řídit reálný vztah mezi klubem a hráčem. Ten je natolik specifický, že pro nezbytné upevnění postavení kolektivních sportovců bude do budoucna třeba opravdu zcela nově legislativně vymezit jejich postavení a vhodně definovat jejich práva a povinnosti.

Jiná situace je u individuálních sportovců. Pokud nesportují pod vlajkou Olympu či Dukly, není vlastně, kdo by je zaměstnával, jejich postavení OSVČ je zkrátka logické a do budoucna se měnit nebude.

Daňové ráje se nevyplácejí

Další téma, které se v souvislosti se sportovci a jejich příjmy často objevuje, je problematika trvalého bydliště a s tím související danění příjmů. Zvláště tenisté se nezřídka dostávají na mediální pranýř z toho důvodu, že si přesouvají trvalé bydliště do tzv. daňových rájů, v případě tenistů zejména do Monaka. Osobně se domnívám, že se jejich volba neřídí ani tak touhou po nižších daních, jako spíše skutečností, že v tenisovém světě je rezidentství v tomto knížectví otázkou prestiže. Z pohledu daní a pojištění jim z tohoto kroku totiž žádné výhody neplynou.

Jak to tedy je?

• Pokud zůstaneme u příkladu tenistů, naprostá většina turnajů se odehrává v zahraničí. Jejich pořadatelé vyplácí tenistům dosaženou odměnu v podobě čisté částky snížené o srážkovou daň podle legislativy daného státu. Ta bývá mnohonásobně vyšší, než je 15% daň z příjmu fyzických osob v ČR, i s připočtením solidární daně. Tuto sraženou daň si pak tenisté započítávají do daňové povinnosti, která se k tomuto příjmu vztahuje, a v ČR tak již nic nedoplácí.
• Stejný princip platí i u příjmů z reklamní činnosti – nejde o příjem, který by se danil pouze v místě rezidentství, tudíž z něj neplynou ani v tomto ohledu žádné finanční výhody.
• A co sociální a zdravotní pojištění? Pokud jsou sportovci (stejně jako ostatní zaměstnanci migrující za prací) občany EU, odvádí podle evropské legislativy sociální a zdravotní pojištění v té zemi, kde vykonávají nejvíce své činnosti. Rezidentství tedy nehraje žádnou roli.