V rámci diskuzního panelu na třetí konferenci CzechSetGo! jste zmínil, že se někdy setkáváte se skepsí vůči novým technologiím ze strany nejen starší generace lékařů. Čím to podle vás je?

Obecně to asi souvisí s věkem a zkušenostmi. Když jste starší, máte nějaké osvědčené „zajeté koleje“ a člověk musí být extrémně nespokojený, aby vyvíjel úsilí na nějakou zásadní změnu. Občas slýchám názory na téma digitalizace zdravotnictví, kdy právě starší lékaři jsou skeptičtí například vůči implementování systému tzv. patient summary, předtím tomu tak bylo u eReceptu, lékového záznamu. Argumentují často tím, že když to doposud fungovalo, není potřeba to měnit. Je potřeba, aby na scéně vždy byl nějaký advokát této změny, ideálně z lékařské komunity, aby vysvětlil benefity a přesvědčil skeptiky, proč je dané řešení důležité a jaké výhody přinese.

Jaké z digitálních řešení aktuálně ve své práci hojně využíváte a v čem je podle vás přínosné? Případně je tu třeba nějaká technologie, kterou byste chtěl zavést?

Některá moderní řešení, jako je třeba elektronická komunikace s pacientem, se zdají být už skoro jako samozřejmost, ale není to pravda. Představte si, že i taková běžná věc, jako je objednávání pacientů například na vyšetření, probíhá někde ještě stále papírově. Někdo vede manuálně sešit, kam ručně zapisuje, kdy je kdo objednán. A takových pracovišť je spousta od těch malých po velké fakultní nemocnice. Digitální řešení tohoto procesu tedy považuji za velmi přínosné.

Další příklad, kde považuji digitalizaci za extrémně důležitou, je dostupnost pacientovy dokumentace. Když se pacient dostane na příjem v nemocnici, nese si s sebou obrovské množství papírů, které lékař musí přepisovat do svého nemocničního infomačního systému. To je nejen ohromná ztráta času, ale pro pacienta v jistém smyslu také zdravotní riziko, protože hrozí výskyt chyb, když lékař například něco chybně přepíše nebo pacient zapomene dodat nějaký dokument. Digitální řešení ve formě dohledatelných záznamů, jako například patient summary, které navrhuje Evropská komise, by proto jistě velmi pomohlo. Lékový záznam už naštěstí takto funguje. Přísná bezpečnostní politika by měla být samozřejmostí.

Digitalizace, AI, vzdělávání, logistika nebo udržitelnost současného zdravotnictví jsou jen některými z témat, kterým jsme se v průběhu třetí konference CzechSetGo! věnovali. Pokud se chcete dozvědět, jaký měla pandemie vliv na zdraví populace a digitální disrupci odvětví či jak důležitá je otázka prevence pro udržitelnou zdravotní péči, pusťte si videozáznam z obou dnů konference. Více informací o iniciativě CzechSetGo! obecně a dalších (uplynulých i chystaných) konferencích najdete na našich webových stránkách.

Jak si myslíte, že modernizaci zdravotnictví zvládají a do budoucna budou zvládat samotní pacienti?

Samozřejmě zaleží na konkrétním řešení, ale myslím, že přístup pacientů je obecně pozitivní k jakémukoliv zjednodušení. Vezměme si kupříkladu zmíněný eRecept. Lékaři a lékárníci byli vůči tomu zpočátku velmi skeptičtí, na druhou stranu jsem se nesetkal s pacientem, který by byl výrazně proti. A dnes, troufám si tvrdit, už všichni víme, že díky eReceptu je proces předepisování a výdeje léků příjemnější.

Jak byste motivoval mladé lékaře, aby zůstali v Česku poté, co vystudují?

Tou základní věcí, kterou mladí lidé, a zvláště lékaři, vyhledávají, je možnost odborně růst. Naše specializační vzdělávání nefunguje úplně ideálně, lidé se nedostávají k výkonům, ke kterým by se potřebovali dostat, přímo ve vzdělávání se projevují různé negativní společenské jevy… Vzdělávací proces by měl být ale naopak dobře průchozí a měl by lékaře naplňovat. Když si budete povídat s lidmi, kteří odešli do zahraničí, tak zjistíte, že hlavním důvodem tohoto jejich rozhodnutí nebyly peníze, ale lepší vzdělávací systém, který vybízí k tomu, aby dotyčný odborně rostl.

Pro některé studenty a mladé absolventy jsou však zmíněné peníze ale jistě také jednou z motivací.

Ano, řekl bych, že je to hned druhý klíčový faktor. V Česku jsou neustále všude prezentovány průměrné výdělky lékařů, ty ale vychází nikoliv pouze ze základní odpracované doby, ale jsou do toho zahrnuty i veškeré přesčasy. Samotné základní platy jsou stále velmi nízké, zvláště ve srovnání s jinými odbornostmi.

Zmínil jste přesčasy – kromě jejich nedostatečného finančního ohodnocení, může svou roli při rozhodování mladých lékařů, zda zůstat v Česku či nikoliv, hrát také narušený work-life balance?

Dosáhnout rozumného work-life balance je náročný úkol. Když máte například malé děti, potřebujete mít blízko školku, potřebujete ji mít ideálně přímo na pracovišti, v nemocnici, abyste mohli nějakým způsobem optimalizovat svůj čas s rodinou. A to je přesně ten typ nefinančních benefitů, které také mohou být významným faktorem při rozhodování o práci. Kultura zaměstnávání se zkrátka musí změnit. Inspiraci lze hledat u korporátů, které jsou oproti českým nemocnicím o desítky let napřed.

Aby se české zdravotnictví zvládlo úspěšně transformovat, kde v zahraničí se může inspirovat?

Není vůbec potřeba chodit daleko, stačí se podívat k našim sousedům, jako jsou Rakousko nebo Německo. Nechci ale říct, že je to v Česku extrémně špatné – když se podíváte směrem na východ, na Ukrajinu, nebo na Balkán, ve srovnání s těmito státy je české zdravotnictví na dobré úrovni svým výkonem i podmínkami. Pak je ale otázka, s kým se chceme srovnávat a jaký máme konkrétní problém. Pokud je naším problémem odliv lidí do zahraničí, je třeba se na to zaměřit a řešit příčinu – v našem případě tedy složitý odborný růst, nízké platy a některé negativní sociální jevy.

Máte nějaká čísla nebo odhad, kolik lidí odchází z oboru zdravotnictví, třeba právě ze zmíněných důvodů?

Lékaři si rádi povídají o tom, co by při změně profese dělali jiného než klinickou medicínu. To jsou ale pouhé názory a pocity – reálná čísla, tedy kolik lidí obor průměrně opouští, zatím nemáme. Víme, že je tu fluktuace, ale nevíme ani jaká, ani kam. Jsou jen nějaké hrubé odhady. A to chceme s naším spolkem částečně změnit. Nedávno jsme kupříkladu dělali průzkum mezi mediky, kdy jsme zjišťovali, co chtějí po škole dělat, jestli chtějí do zahraničí a podobně. Jako jedny z problémů jmenovali již zmíněné faktory, jako jsou nízká kvalita specializačního vzdělávání nebo nízké finanční ohodnocení. Takto odejít má v plánu kolem 7 % absolventů a 6 % je nerozhodnutých.