„Dnes už není problém sebrat data a z nich něco zjistit. Problémem ale je, jak na řešení získat peníze a jak ho dostat do zdravotního systému. O tom se mluví v České republice, ve Francii, Itálii i Španělsku – systém zdravotní veřejné péče ale bohužel není dostatečně strukturovaný na to, aby poskytovatelé digitálních řešení věděli, jak na to,“ upozorňuje Pavel Nevický, který v Deloitte řeší vše kolem digitální medicíny a regulací ve farmaceutickém průmyslu.

Pavle, jak vlastně v medicíně fungují digitální aplikace?

Většina digitálních aplikací nejdřív začne sbírat data, a to trvá nějakou dobu, a na základě toho něco vyvíjí. Anebo data nesbírá, ale pokusí se např. digitalizovat existující terapii. Příklad: jednou z oblíbených terapií je kognitivně-behaviorální terapie, která se používá na spoustu duševních poruch a v analogovém světě ji dělají psychoterapeuti. Digitální firmy mohou udělat to, že použijí logiku této terapie, která je založena na tom, že se pacient učí nějaké vzory chování, v okamžiku, kdy cítí, že se zhoršuje jeho stav.

Jaký je ten druhý přístup?

Musíte nasbírat data. Pak se dostanete do podobné situace jako firmy, které analyzují obraz nebo např. predikují vývoj hladiny krevního cukru. V oblasti diabetologie se postupně začaly digitalizovat glukometry – každé měření se uložilo, dal se vysledovat vývoj hladiny krevního cukru. Pak se začaly mnohem masivněji nabízet a implementovat systémy na kontinuální měření glykémie (CGM) – člověk má na sobě čip, který v pravidelných intervalech měří hladinu cukru, a přes mobilní telefon nebo nějakou čtečku informace sbírá. Před pár lety se na trhu objevila řešení, která na základě těchto dat přímo aplikují inzulín do krve pacientů. Tím se celé to řešení uzavírá. Vytváří se takzvaná closed-loop řešení.

Klíčová otázka: kdo může profitovat z digitální medicíny?

Pochopitelně celý zdravotní systém, myšleno poskytovatelé zdravotní péče (tedy lékaři a nemocnice), pojišťovny, farmaceutické firmy, ale hlavně pacienti. Těm digitální medicína může primárně přinášet tzv. self-empowerment, tedy to, že rozumí své nemoci, dokážou přijímat informace o tom, jak se nemoc vyvíjí, a následně na to reagovat. Pro lékaře je jeden z hlavních benefitů to, že vidí dlouhodobý průběh nemoci včetně jejího vývoje (tedy kde došlo ke zhoršení, kde ke zlepšení) a na základě toho může upravovat léčbu. I když lékař ví, že máte vysoký krevní tlak, bez digitalizace nevidí jeho vývoj v čase. Farmaceutické firmy zase mohou přesněji specifikovat léky, které jsou určeny na danou podskupinu nemocí – pokud budou mít k dispozici více informací a dat, léčba bude efektivnější.

Co zdravotní pojišťovny a stát, který za to všechno vlastně platí?

U zdravotních pojišťoven je to o nákladech a kapacitě zdravotního systému, byť u nákladů je diskutabilní, zda je to pravda. Častým argumentem poskytovatelů digitálních řešení je to, že to, co my děláme, je levnější než to, co vy děláte v analogovém světě.

Napadá tě nějaký příklad zdařilé digitální aplikace z poslední doby, kterou se podařilo začlenit do systému veřejného zdravotnictví? Abychom si ukázali, jak to může v praxi fungovat.

Německá firma Kaia Health vyvinula před pár lety mobilní aplikaci na bolest zad. Ta byla zpočátku udělána tak, že doporučovala cvičení. Když jste podle toho cvičili, předpokládalo se, že vás budou záda bolet méně. Aplikaci dali na trh, rok běžela zadarmo. Podařilo se jim získat kritickou masu lidí a na konci se jich jen zeptali, zda jim používání aplikace pomohlo, zda je bolí záda opravdu méně. Odpověď byla pozitivní. S výsledky pak šli za privátní zdravotní pojišťovnou, předložili data a řekli jim: buď můžete platit fyzioterapeuta, kde je cena X desítek eur za hodinu, anebo můžete doporučovat tuto aplikaci, která stojí jenom 10 euro na měsíc.

Ze začátku to byl spíše marketingový nástroj, jak to ale začalo používat více a více lidí, uvnitř aplikace začaly mezi uživateli vznikat skupiny, které si sdílely své zkušenosti. Postupně z toho vznikla datově zajímavá platforma, firma začala používat více algoritmů a skutečně prokázala, že tato doporučení jsou téměř stejně efektivní, jako sezení u fyzioterapeuta. Pak se toho chytly nejenom privátní, ale i veřejné zdravotní pojišťovny a začaly aplikaci nabízet hromadně. Tím pádem se zvýšila kapacita zdravotního systému u lidí, které bolí záda, ale svůj problém kvůli dlouhým čekacím lhůtám na objednání k fyzioterapeutovi nejsou schopni rychle odstranit. A to bez toho, aniž by se zvýšily náklady na péči.

Co brání tomu, aby se to dále rozšířilo?

Myslím si, že ten hlavní gate keeper, nebo ten, kdo rozhoduje o tom, že se bude medicínské řešení používat, je vždycky lékař. Lékař je ta hlavní osoba, která je autoritou ve zdravotním systému – musí být přesvědčen o tom, že daná digitální platforma může pacientovi pomoci, a pak mu to může předepsat nebo doporučit. A druhý je pak pacient, který to musí přijmout. Z jeho strany je to navíc komplikovanější – něco jiného je, když lékař napíše recept a pacient si lék vyzvedne a začne ho užívat, než když mu lékař řekne, že si má stáhnout mobilní aplikaci a v ní začít něco pravidelně vyplňovat. Je to o důvěře pacientů i lékařů.

O to komplikovanější je digitalizace u chronických nemocí, protože je to dlouhodobá věc a týká se to pacientů, kteří nejsou přímo v nemocnici. Když to jsou např. rentgenové snímky (třeba zlomené nohy), tak je to něco, co je vidět, co bolí a co je potřeba vyřešit urgentně. Zatímco u chronických nemocí ten model urgence nefunguje – bolí mě to dlouhodobě, když to nezačnu řešit dnes, tak se asi ještě nic nestane…

Jeden příklad úspěšné digitalizace jsi už uvedl – je to tedy tak, že právě Německo by mělo být v tomto směru naším vzorem?

Absolutním lídrem v digitálních řešeních v Evropě je dnes právě Německo, ať už jde o přijetí digitálních nástrojů lékaři či pacienty, takže ano, měl by to být náš vzor. Na druhou stranu – německé ministerstvo zdravotnictví sice vytvořilo jasný názor, zákon, a regulátor, který to prosazuje, má svůj postup, stejně to ale v konečném součtu naráží na to, že nikdo nemůže nutit doktory, aby digitální aplikace „předepisovali“, když o tom nejsou 100% přesvědčeni. A stejné je to u pacientů. Ještě bude nějakou dobu trvat, než se to stane běžnou součástí zdravotní péče.

Lídrem je v tomto směru i USA – co tam funguje?

Pokud se bavíme o zavádění inovací do veřejného zdravotního systému, respektive o zavádění nových kódů pro vykazování zdravotní péče, pak jsou USA opravdu vzorem hodným následování. Tam je to otázka pár týdnů, maximálně dvou tří měsíců – kódy zdravotních pojišťoven v sobě přímo obsahují informaci, že když vám lékař předepíše to a to, tak máte nárok na úhradu XY, pokud jste splnili všechny léčebné efekty, které jste měli.

V Německu není kód obecný, ale je to přímo určené pro danou aplikaci. Tam to funguje tak, že si můžete říct: mám tady aplikaci XY a data, která ukazují, že to funguje, a chci, aby úhrada činila 400 euro za čtvrt roku. Pak přijde někdo jiný a řekne, že dělá to samé a chce 200 euro za čtvrt roku – vedle sebe tak fungují dvě zdánlivě stejné aplikace, které se liší v ceně.

Který z těchto dvou modelů je udržitelný a je šance, že by mohl fungovat i u nás?

Evropa se obecně zatím hodně dívá na německý model – není ale úplně možné, aby každý poskytovatel digitální aplikace měl vlastní formu úhrady, to si nemyslím, že bude dlouhodobě fungovat. Z mého pohledu je tak životaschopný spíše americký model. Ten říká, že když máte např. aplikaci na depresi, která poskytuje kongnitivně-behaviorální terapii a prokázala ve studiích, že funguje, k tomu jste navíc plně certifikovaní a lékaři ji tedy mohou předepisovat, ale vaše úhrada je dejme tomu „jen“ 50 dolarů za měsíc, pak je váš problém, jestli to dokážete dělat levněji nebo dráž. Můžete se dohadovat se zdravotní pojišťovnou, ale pokud jde o úhradu, jsou tam pravidla jasná.

Jaká je situace v Česku?

U nás se hodně mluví o digitalizaci zdravotnictví, o využívání dat a o tom, jak moc je český zdravotní systém připravený na proplácení digitálních inovací. Dnes je to téma, o kterém se baví zdravotní pojišťovny i lékaři. Dost často jsme ale v situaci, kdy sice v různých nemocnicích proběhly pilotní projekty, které ukázaly, že používání digitálních technologií dává smysl, že to funguje a že to pomáhá (např. čtení rentgenových snímků), prozatím ovšem není úplně jasně zřejmé, jak digitální řešení dostat mezi úhrady zdravotních pojišťoven.

To ale není problém jen u nás…

Je to tak, týká se to spousty evropských zemí. Dnes už není problém sebrat data a z nich něco zjistit. Problém je, jak na řešení získat peníze a jak ho dostat do zdravotního systému. O tom se mluví v České republice, ve Francii, Itálii i Španělsku – systém není dostatečně strukturovaný na to, aby poskytovatelé digitálních řešení věděli, jak na to.

Přečtěte si také předchozí rozhovor s Pavlem Nevickým, ve kterém jsme se zaměřili na duševní zdraví a souvisejících digitální aplikace a inovace.