Deloitte živě 

Japonci jsou týmoví hráči, nedělají uspěchané obchody a rádi dopředu vědí, co je na jednáních čeká

Japonsko velmi dobře zná. V dobách, kdy svět ještě nebyl ochromen covidem-19, jezdila do země vycházejícího slunce každý rok. Má zde přátele i zázemí. Co Pavlínu Stachovou, manažerku Deloitte, která má v oddělení korporátních daní na starosti japonské klienty, na Japoncích nejvíce překvapilo? „Nikdy neříkají jasné ‚ne‘, pouze v případě, kdy je někdo příliš chválí. Než si k sobě pustí někoho cizího domů, trvá to dlouho, což odůvodňují tím, že jsou ostrovní stát, který byl 250 let izolovaný. A také to, že si solí meloun.“ Jak se k japonštině a japonské kultuře dostala? Co máme s Japonci společného? A co bychom měli o Japoncích před prvním obchodním setkáním vědět?

Pavlíno, jak ses ke studiu japonštiny a k zájmu o japonskou kulturu dostala?

Je to trošku delší příběh a začíná v Českých Budějovicích a u vodního slalomu, kterému jsem se jako dítě věnovala. Při jednom tréninku přišel za mým tatínkem Japonec s dvanáctiletým synem s tím, že syn chce jezdit na vodě, ale v Japonsku nejsou pro tento sport ideální podmínky. Hledali tudíž vhodné místo v Evropě a současně rodinu, která by Takovi – jak se chlapec jmenoval – poskytla náhradní domov a v níž by současně byly stejně staré děti. To jsme my s bratrem splňovali. A tak začal Taka bydlet střídavě u nás a střídavě u jiné budějovické rodiny. To není nic neobvyklého, většina Japonců, kteří se chtějí vodnímu slalomu věnovat, vyjíždí do zahraničí.

Když mi bylo sedmnáct, poprvé jsem s ním letěla do Japonska a hrozně mě tato země okouzlila. Zaujali mě  lidé, kteří byli strašně hodní, jídlo i celková atmosféra. Překvapila mě však velmi nízká úroveň angličtiny, a to včetně Tokia. Taka sice v té době už uměl česky, takže mi překládal, ale říkala jsem si, že jestli se chci s těmito lidmi nějak domluvit a víc kamarádit, budu muset umět mluvit japonsky. A to byl ten prvotní impuls, proč jsem se rozhodla naučit japonštinu. Po maturitě jsem proto šla studovat japanologii na Filozofickou fakultu UK.

Jak moc těžká japonština je?

Ve srovnání s ostatními jazyky, které jsem se doposud učila, tedy s angličtinou, němčinou a francouzštinou, je to daleko těžší. Je to vlastně úplně jiný jazyk a i z vědeckých studií, které srovnávaly jazyky a jejich vzdálenost od sebe z hlediska podobnosti systému, vychází, že čeština a japonština jsou jedny z nejvzdálenějších jazyků. Ať už z hlediska skladba věty, znak atd. Ač se to možná nezdá, znaky nejsou na japonštině to nejtěžší, je to spíš v tom, že Japonci se nevyjadřují napřímo, a to je to, co dělá z  komunikace možná trošku výzvu. Člověk musí číst mezi řádky. Když ale člověk překoná počáteční potíže, přijde na to, že tento jazyk má svoji logiku.

Jiný kraj, jiný mrav! Nepřehlédněte naše další články o Japonsku

Věděli jste, že Japonci slaví svátek všech zamilovaných hned dvakrát a že při tom nezapomínají ani na muže? Anebo že Štědrý den je pro ně běžným pracovním dnem? A jak dopadnou Češi na olympijských hrách v Tokiu a kolik přivezou medailí? To řeší prediktivní model ekonoma Davida Marka.

Pavlína Stachová před buddhistickým chrámem Zenkódži v prefektuře Nagano se symbolem nového roku myši (2020) v ruce.

Jak dlouho ti trvalo, než sis troufla na Japonce promluvit v japonštině?

Trochu neplánovaně již po roce studia. Když jsem ukončila první ročník na VŠ, hledala jsem nějaké možnosti, jak si japonštinu zlepšit přímo v Japonsku. Nakonec jsem našla takový penzionek v horách, kam jsem odjela na tři měsíce a kde jsem učila malé japonské děti jezdit na kánoi. Dopředu mi bylo řečeno, že majitelé penzionu mluví anglicky. Když jsem tam přijela, ukázalo se, že vůbec nemluví anglicky. Takže to byl šok. Snažila jsem se nějakým způsobem domluvit s japonštinou, kterou jsem se učila teprve rok, což je opravdu hrozně málo. Pozitivní bylo, že mě to docela posunulo, ale samozřejmě jsem nemohla říct všechno, co jsem chtěla.

Ty jsi v Japonsku i studovala…

Byla jsem rok na tokijské univerzitě Wasada, kde jsem byla na intenzivním jazykovém kurzu pro cizince. A poté jsem byla dva roky na další tokijské univerzitě Keio, kde jsem už dělala výzkum. V Japonsku je těžké se na univerzitu dostat, ale pak už je relativně snadné ji dokončit. Hlavně na humanitních oborech už nejsou závěrečné zkoušky, člověk jen napíše nějakou práci a musí mít dostatek kreditů. U technických škol je to o něco těžší, ale pořád jednodušší než tady. Je to pro Japonce vlastně dobré období – ještě nejsou v práci a už mají za sebou přijímačky.

Socha slavného psa Hačikó, který chodil naproti svému majiteli na vlakovou stanici Šibuji ještě devět let poté, co jeho pán zemřel. „Místo u Hačikó je časté místo schůzek, stejně jako je u nás takovým místem kůň na Václavském náměstí,“ říká Pavlína.

Nestudovala jsi jen japanologii, ale také Vysokou školu ekonomickou. Proč ses rozhodla pro druhý obor?

V té době jsem si říkala, že pouze s japanologií bude těžší se někde uplatnit a že by bylo dobré, abych k tomu měla ještě něco dalšího. A tak jsem se rozhodla studovat mezinárodní vztahy na VŠE, a to z toho důvodu, že mě baví jazyky a cestování.

Jaká byla tvoje cesta do Deloitte?

Já jsem do Deloitte přišla z jiné podobné firmy, kam jsem nastoupila, protože jsem chtěla skloubit japonštinu s ekonomií. Líbilo se mi, že můžu poznat více firem, zatímco kdybych pracovala v jedné japonské firmě, budu znát jen tu jednu. A do Deloitte jsem pak přešla především proto, že zde byla Japanese Desk, která v předchozí firmě nebyla.

Můžeš nám Japanese Desk představit?

Vzhledem k tomu, že jedním ze zakladatelů Deloitte byl Japonec (Nobuzo Tohmatsu), je tradice japonských desek v Deloitte velmi rozvinutá. Japonské desky jsou i v jiných státech, nejen v evropských, ale i v Americe, a my s nimi spolupracujeme. V ČR byla založena v roce 2001 a setkávají se zde primárně zástupci daňových oddělení za jednotlivé typy daní (DPH, korporátní atp.), dále zástupci auditu a BPS (Business Process Solutions), celkově je nás asi patnáct. Jednou za 14 dní se scházíme a probíráme aktuální témata, která se řeší u jednotlivých klientů, přičemž to dané téma má vždycky přesah do dalších oblastí. Většina firem také řeší podobné věci, takže když se věnujeme určité problematice u jednoho klienta, řekneme si: pojďme se radši podívat, jestli ve stejné situaci nejsou i ti ostatní. Japonská deska hraje důležitou roli, Japonsko je totiž po Německu druhým největším zahraničním investorem v ČR.

Pohled do údolí z buddhistického chrámu Jamadera v prefektuře Jamagata.

Co tě na práci nejvíce baví?

Pro mě je to práce, kterou jsem chtěla dělat – tedy spojení japonštiny a ekonomie. Navíc je to trošku výzva, protože pro spousta Japonců, kteří přijedou sem České republiky nebo vůbec do Evropy, je to poprvé, kdy jsou v zahraničí. Navíc dost často v té mateřské společnosti do té doby zastávali jinou úlohu a sem přijíždějí v nových rolích, například finančního manažera, ředitele nebo prezidenta firmy, které jsou pro ně úplně nové. A když se jim snažíme něco vysvětlovat, musíme to dělat opravdu od začátku, protože přece jen systémy u nás a v Japonsku jsou nastavené zcela jinak. Není to jako u evropských zemí, kde ty rozdíly bývají drobné. Takže v tom je to pro mě taková výzva a mám vždycky radost, když se to povede.

Baví mě i spolupráce s jinými týmy, která mi přináší přesah přes moji korporátní daňovou oblast, jíž se věnuji. Stále se tak dozvídám nové věci a nedělám pořád to samé. Nedávno jsme navíc začali s tzv. kulturními tréninky. Děláme je jednak pro Čechy, kteří pracují v japonských firmách, jednak pro Japonce, kteří naopak přijíždějí sem. Nic podobného tady nikdo jiný v ČR nedělá. Líbí se mi, že je to i přesah přes tu naši daňovou a auditní oblast. A je to pro nás i otevírání dveří ke klientům, kam bychom se jinak ani nedostali. Lidi to zajímá, protože naše kultury jsou skutečně rozdílné.

V prvním díle seriálu kulturních tréninků, který jsme odvysílali v prosinci loňského roku, jsme se věnovali oslavám Vánoc a Nového roku v Japonsku. Pusťte si stream ze záznamu nebo si přečtěte shrnutí v článku na blogu.

Jsou japonští klienti překvapení, že s nimi mluvíš japonsky?

Teď už mě znají, ale ze začátku, když jsem v Deloitte začínala a jednání se vedlo v angličtině, stávalo se, že jsem viděla, že japonský klient tápe, takže jsem začala mluvit v japonštině, a to tedy překvapený byl.

Jak ovlivnil koronavirus vaši práci?

Z hlediska omezení osobního kontaktu velmi. U japonských klientů je to asi znát ještě výrazněji, protože se snaží ještě více vyhýbat rizikům a přímé kontakty jsou tak nemožné. Někteří Japonci se také vrátili do Japonska, i když jen minimum, většinou tady vedení firem zůstalo. Takže meetingy máme přes internet s tím, že Japonci mají radši video hovory.

Vnímáš mezi Čechy a Japonci nějaké výrazné rozdíly, nebo jsme si v něčem naopak podobní?

Je to člověk od člověka. U Japonců je hrozně znát, když byl někdo dlouhodobě v zahraničí, ať už na studiu, nebo tam pracoval, hodně je to mění. Myslím, že na nás to až zase takový vliv nemá. Jinak si ale myslím, že jsme si docela podobní, nejsme až tak extrovertní národy jako třeba Italové nebo Španělé. Ani pro nás není typické, že bychom se prosazovali na úkor druhých. Japonci jsou ale ještě větší týmoví hráči. Je to vidět například v situaci, kdy někdo ve firmě udělá chybu. V jejich vnímání je to chyba celé firmy a omlouvat se za ni může i člověk, který ji nezpůsobil. Až do takového extrému to u nás nejde.

11 tipů Pavlíny Stachové pro jednání s Japonci

  1. Doporučuji se na jednání dopředu připravit. Často se předem posílají podrobné harmonogramy, co, kdo, kdy udělá atd. Takže komunikace před samotným jednáním je docela extenzivní. Vzhledem k tomu, že se často jedná o věcech, které jsou pro Japonce nové, je dobré mít připraveny nějaké handouty, do kterých mohou dívat, aby pro ně bylo jednodušší všechny informace vstřebat.
  2. Důležitá je také dochvilnost, nehodí se přijít na jednání pozdě.
  3. Nezapomeňte si vizitky, protože ty se budou určitě předávat. Předávají se oběma rukama a není slušné si vizitku strčit například do kapsy, ale je vhodné si ji položit před sebe. Je to i praktické, když máte před sebou pět lidí, které vidíte poprvé: můžete si srovnat vizitky tak, abyste viděli, jak se kdo jmenuje. Je to dobrá pomůcka.
  4. Japonci většinou jednají ve větším týmu, takže je lepší nechodit na meeting sám.
  5. Japonci často neříkají věci narovinu jako v Evropě, ale je potřeba číst mezi řádky.
  6. Je nutné se připravit na to, že se spolupráce vyvíjí trochu pomaleji a postupně, ale o to silnější pak pouto je. Není stylem Japonců dělat uspěchané obchody.
  7. Japonci rádi vědí dopředu, co je čeká: jak bude spolupráce probíhat, jaké budou následovat kroky, kolik to bude stát. I proto mají radši fixní fee než třeba hodinovou sazbu, protože si to nedokážou spočítat dopředu a navíc jim toto všechno musí schvalovat mateřská společnost, která jim snáz schválí fixní fee.
  8. Je také dobré zvážit přítomnost tlumočníka, protože v angličtině nejsou vždy úplně silní. A zvlášť v prvotní fázi je dobré, aby si strany opravdu rozuměly.
  9. Co se týče oblečení, je vhodnější nevolit extravagantní modely.
  10. Je známé, že Japonci nesmrkají, takže doporučuji se tomu při jednání raději vyhnout.
  11. Myslím, že stejně jako se o jejich kulturu zajímáme my, i oni se, než sem přijedou, snaží seznamovat s tou naší. Může se nám tedy stát, že zatímco my se jim budeme uklánět, oni se nám budou snažit podat ruku. A co se uklánění týče, jeho součástí rozhodně není sepnutní rukou před hrudí, což se občas dělá třeba ve filmech. Jde o krátkou úklonu s rukama podél těla.
Japonsko Zápisky z cest
Deloitte živě 

Prognóza Davida Marka: z OH by česká výprava mohla přivézt 11 medailí

Jedenáct. Právě tolik medailí by podle aktuálního prediktivního modelu mohli získat čeští olympijští reprezentanti na letních hrách v Tokiu. Model vychází z ekonomických a demografických statistik, ale zohledňuje i faktor pořadatelské země či předchozí výkony sportovců. Že nejde pouze o svého druhu věštění z křišťálové koule, ukazuje predikce z posledních letních her v Riu de Janeiru, kdy model odhadoval 10 cenných kovů, tedy přesně tolik, kolik česká výprava nakonec skutečně vybojovala. 

22. 7. 2021
Deloitte živě 

Dlouhodobé strategie jsou pro firmy zárukou odolnosti vůči krizím. Faktory úspěchu jsou flexibilita i správná komunikace

Cíle, vize, mise, dlouhodobá strategie. To jsou prioritní oblasti, na které se musí společnosti zaměřit, pokud si chtějí udržet svou konkurenceschopnost v dobách krizových i mimo ně. Porozumět cílům a naplánovat k nim tu nejlepší cestu však není jednoduchý úkol. Zajistit správný průběh tvorby strategie i její implementaci však s sebou přináší dlouhodobé úspěchy – základním předpokladem je používat konzistentní postup pro vývoj strategie a srozumitelně ji komunikovat napříč celou společností i vůči trhu. 

14. 7. 2021