USA a Francie vyhlásily příměří ohledně daně z digitálních služeb

Zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu, které probíhalo v týdnu od 20. ledna 2020, poskytlo příležitost pro jednání a přineslo určitý posun v otázkách souvisejících s jednostrannou daní z digitálních služeb a širším projektem OECD zaměřeným na revizi pravidel mezinárodního zdanění. Představitelé Francie a USA přijeli do Davosu s nadějí na zklidnění konfliktu, který začal v roce 2019, kdy Francie uvalila 3% digitální daň na velké technologické společnosti (většinou sídlící v USA) a Spojené státy naopak pohrozily přísnými tarify pro francouzské produkty. Francie daň zavedla na podzim roku 2019 se zpětným účinkem od 1. ledna 2019 a v listopadu od dotčených společností vybrala úhrady na první rok. Další platby měly být splatné v dubnu 2020. V důsledku jednání vedení obou zemí Francie pozastaví výběr digitální daně do konce roku 2020 a USA odloží uvalení navrhovaných tarifů. Představitelé USA budou nadále podporovat mnohostranný proces OECD, který podle jejich názoru nabízí největší potenciál pro dlouhodobý úspěch při řešení komplexních daňových otázek vzniklých v důsledku digitalizace.

Austrálie: mezinárodní transakce s nehmotnými aktivy pod kontrolou ATO

Dne 22. ledna 2020 vydala australská finanční správa (ATO) upozornění pro daňové poplatníky (TA 2020/1), kde popisuje obavy spojené s „nesprávnou charakteristikou“ činností/plateb v souvislosti s nehmotnými aktivy a migrací nehmotných aktiv. TA 2020/1 popisuje příklady smluvních ujednání, ve kterých nejsou australské účetní jednotky správně odměňovány za prováděné funkce, používaná aktiva a podstupovaná rizika v souvislosti s nehmotnými aktivy. Problematické jsou zejména transakce související s migrací australských nehmotných aktiv do zahraničních spřízněných osob bez zachování tržního odstupu anebo způsobem, kdy dochází k obcházení daňové povinnosti v Austrálii. Obecně řečeno, ATO identifikuje dva typy ujednání: a) ujednání obsahující rozdělení nehmotných aktiv a nesprávnou charakteristiku australských činností vytváření, zvyšování hodnoty, udržování, ochrany a využívání (funkce DEMPE) a b) ujednání zahrnující nevykázání výše uvedených australských činností. Plátci daně, kteří se účastní ujednání, na jejichž základě provádějí činnosti v Austrálii za využití zahraničních nehmotných aktiv nebo o nich uvažují, by měli zvážit, zda jsou tato ujednání typově shodná s ujednáními popsanými v TA 2020/1 nebo vykazují některé z určených znaků. Plátci daně, kteří podle ATO představují větší riziko, budou předmětem přísnější kontroly. ATO vyzývá dotčené plátce daně, aby svou situaci s finanční správou projednali.

Korejský nejvyšší soud rozhodl o nároku na zvýhodnění ze smlouvy o zamezení dvojího zdanění pro lucemburské fondy SICAV

V minulosti využívaly fondy SICAV (tj. otevřené fondy kolektivního investování) zvýhodnění plynoucí z daňových smluv, které se týkaly příjmů z úroků a dividend z korejských dluhopisů a majetkových vkladů. V květnu 2011 však korejské ministerstvo strategie a financí vydalo směrodatné daňové rozhodnutí, podle nějž již fondy SICAV nemají nárok na zvýhodnění podle článku 28 smlouvy. To nakonec způsobilo mnoha korejským sub-custodianským bankám (podle zákona povinným ke srážkové dani) zvýšení daní, které mají být uhrazeny korejské finanční správě. Soud projednával, zda mají fondy SICAV nárok na zvýhodnění ze smluv o zamezení dvojího zdanění týkající se výnosů z úroků a dividend plynoucích z korejských dluhopisů a majetkových investic. Korejský nejvyšší soud rozhodl, že fondy SICAV jsou považovány za subjekty kolektivního investování, a nikoli za holdingové společnosti, jak uvádí článek 28 smlouvy. Zároveň jsou daňovými rezidenty v Lucembursku a skutečnými majiteli příjmů z korejských zdrojů a jako takové mají nárok na sníženou sazbu srážkové daně podle smlouvy. Tímto aktuálním významným rozhodnutím korejský nejvyšší soud potvrdil, že zahraniční veřejné subjekty kolektivního investování (veřejné fondy) mohou být uznány rezidenty podle příslušné daňové smlouvy a skutečnými majiteli příjmů generovaných z korejského zdroje.

SDEU: nizozemské požadavky na vrácení srážkové daně z dividend pro nerezidentní finanční investiční instituce mohou porušovat právo EU

Dne 30. ledna 2020 vydal Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) rozhodnutí v případu (C-156/17), který mu postoupil nizozemský nejvyšší soud, týkající se otázky, zda má finanční investiční instituce, která není rezidentem, právo na vrácení srážkové daně z výplaty dividend z nizozemských společností, jež daňovými rezidenty jsou. Nizozemské právo uznává několik způsobů neutralizace uvalení srážkové daně z dividend, přičemž použitá metoda závisí na příjemci dividend. Podle nizozemského národního práva je přímé nebo nepřímé vrácení srážkové daně z dividend možné, pokud subjekt kolektivního investování sídlí v Nizozemsku (podmínka zrušená od 1. srpna 2007) nebo pro účely srážkové daně představuje zprostředkovatele (podmínka platná od 1. ledna 2008) a splňuje další konkrétní kritéria, aby se kvalifikoval jako finanční investiční instituce. Tím vyvstává otázka, kdy bude nerezidentní finanční investiční instituce srovnatelná s rezidentskou FII, a tedy bude mít nárok na vrácení srážkové daně z dividend. Příslušný případ byl vybrán jako vzorový případ pro řešení nizozemským nejvyšším soudem a poté byl tímto soudem postoupen SDEU pro vydání předběžného rozhodnutí. V tomto rozhodnutí SDEU potvrdil, že členské státy EU mohou specifikovat podmínky, za nichž mají daňoví poplatníci nárok na vrácení srážkové daně z dividend. Toto rozhodnutí zahrnuje i stanovení pravidel, která rozdělují důkazní břemeno ohledně nároku mezi plátce daně a finanční správu. Tato pravidla však nesmí být taková, že v zásadě platí pro všechny daňové poplatníky, ale v praxi plátci daně, kteří nejsou rezidenty, obecně nemohou uvedená kritéria splnit.

Nizozemský nejvyšší soud definuje „podílové fondy“ pro účely srážkové daně

Dne 24. ledna 2020 odpověděl nizozemský nejvyšší soud na žádost odvolacího soudu o vydání předběžného rozhodnutí obsahující dotaz, zda je německý fond Spezial-Sondervermögen s jediným příjemcem (tj. typ specializovaného investičního fondu) povinným ke srážkové dani z dividend v Nizozemsku. Nejvyšší soud došel k závěru, že ačkoli může mít fond dočasně pouze jednoho příjemce, skutečnost, zda se investice provádějí jménem jednoho, nebo více příjemců, je třeba posoudit na základě stanov fondu i na základě záměru zakladatelů a skutečné situace příjemců. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že fond zvláštního určení jednoduše vyčleňuje fondy pro konkrétní účel a nemá vlastníky (např. akcionáře nebo držitele cenných papírů). Nejvyšší soud určil, že fond sám o sobě nemůže podat žádost o vrácení daně, pokud podle nizozemského práva nemá právní subjektivitu. V takových případech musí žádost o vrácení daně podat příjemci fondu.

Nizozemsko: pravidlo proti zneužívání pro významné nerezidentní akcionáře

Dne 10. ledna 2020 vydal nizozemský nejvyšší soud (Hoge Raad der Nederlanden) rozhodnutí v případu X BV versus finanční správa (případ č. 18/00219). Ten se týkal použití ustanovení, že výplata zahraničních dividend odvozených od významného podílu jsou zdanitelné v Nizozemsku v případě zcela umělých ujednání, jejichž cílem je vyhnout se daňové povinnosti. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda může být významný podíl považován za obchodní aktivum plátce daně. Pokud by tomu tak skutečně bylo, ustanovení proti vyhýbání se daňové povinnosti by neplatilo. Soud také odmítl argumenty plátce daně, že (i) hlavním účelem (nebo jedním z hlavních účelů) držení podílu nebylo vyhnout se uvalení daně z příjmů nebo srážkové daně z dividend na úrovni ředitele / významného akcionáře a (ii) uvalení srážkové daně z dividend se neslučuje se směrnicí o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností (90/435) či svobodou usazování podle článku 49 Smlouvy o fungování EU (TFEU). S ohledem na důkazní břemeno soud rozhodl, že správce daně musí předložit důkaz o tom, že konstrukce je umělá a jejím hlavním cílem je vyhnutí se daňové povinnosti. Následně má plátce daně příležitost prokázat, že konstrukce byla ekonomicky motivována. Nakonec soud prohlásil, že zcela umělá konstrukce existuje tam, kde ve skupinové struktuře se základním akcionářem mimo EU je společnost založená v Evropské unii vnořena mezi akcionáře a nizozemskou společnost ve skupině s cílem vyhnout se uvalení nizozemské daně z příjmů nebo srážkové dani z dividend. To je případ, kdy vnořená společnost nebo její vytvoření v členském státě EU nemají skutečný význam. Na základě zvážených skutečností soud souhlasil s rozhodnutím odvolacího soudu v Haagu, že konstrukce byla zcela umělá. Následně soud rozhodl ve prospěch finanční správy s tím, že dividendy byly předmětem srážkové daně v Nizozemsku. Protože odvolací soud považoval převod skutečného vedení plátce daně do Lucemburska za rozhodující aspekt ujednání, soud nakonec rozhodl, že platí srážková daň ve výši 2,5 % pro oprávněné akcionáře na základě smlouvy o zamezení dvojího zdanění příjmů a kapitálových zisků mezi Lucemburskem a Nizozemskem z roku 1968 (ve znění do roku 2009).

Rusko: zdanění dividend podle smlouvy o zamezení dvojího zdanění s Francií

Ruské ministerstvo financí vydalo pokyn, v němž vysvětluje použití pravidel smlouvy o zamezení dvojího zdanění uzavřené mezi Francií a Ruskem pro výplatu dividend. Pokyn byl vydán v reakci na dotaz týkající se dopadů daně z příjmů právnických osob, když ruský právní subjekt vyplácí dividendy své francouzské mateřské společnosti na základě režimu mezi mateřskou a dceřinou společností stanoveného francouzským daňovým řádem. Režim zdanění mateřské a dceřiné společnosti umožňuje, aby oprávněné mateřské společnosti uplatnily buď 95%, nebo 99% osvobození (v závislosti na existenci francouzské skupiny pro daňové účely) od daně z příjmů právnických osob v případě dividend obdržených od oprávněných dceřiných společností, pokud jsou relevantní cenné papíry drženy minimálně dva roky a představují 5 % nebo více akciového kapitálu emitenta. Ministerstvo financí uvedlo, že podle článku 10 mohou být dividendy vyplacené společností, která je rezidentem ve smluvním státě, rezidentovi druhého smluvního státu zdaněny ve státě rezidence společnosti, která dividendy vyplácí, podle právních předpisů tohoto smluvního státu. Pokud je však skutečný majitel dividend rezidentem druhého smluvního státu, daň nesmí za konkrétních podmínek překročit 5 % až 15 %. Ministerstvo financí potvrdilo, že ustanovení článku 10 smlouvy platí i pro francouzský režim mezi mateřskými a dceřinými společnostmi. Ministerstvo rozhodlo, že pokud francouzská společnost tento režim uplatňuje, příjmy jejích dceřiných společností mohou být osvobozeny od daně z příjmů právnických osob na úrovni mateřské společnosti. Ministerstvo uvedlo, že francouzská společnost, která je skutečným majitelem příjmů z dividend z ruského zdroje a žádá o použití snížené 5% sazby srážkové daně pro tyto příjmy podle francouzsko-ruské smlouvy o zamezení dvojího zdanění, musí předložit důkazy, které potvrdí splnění podmínek, které jsou pro uplatnění nároku stanoveny ve francouzském daňovém řádu.