Již od roku 2016 asistujeme našemu klientovi při daňové kontrole v následném daňovém řízení. Spor ohledně daňové uznatelnosti úroků z akvizičního financování došel až ke krajskému soudu, který nám dal nedávno za pravdu. K posuzovaným transakcím existovaly validní ekonomické důvody a daňové orgány neprokázaly naplnění podmínek pro aplikaci zákazu zneužití práva.

O co v případu šlo?

Jednalo se o situaci, kdy jistá investiční skupina převzala skupinu společností (mezi nimi i českou provozní společnost) zabývající se opravami elektronických zařízení. Toto převzetí bylo financováno bankovním úvěrem. V rámci transakce bylo založeno české SPV (dále „nástupnická společnost“) s cílem nabýt aktiva české provozní společnosti. Nástupnická společnost přistoupila k úvěrové lince, nabyla podíly a následně došlo k fúzi s českou provozní společností. Úvěr na koupi podílu poskytlo nezávislé konsorcium bank, které požadovalo stlačení úvěru prostřednictvím fúze na úroveň české provozní společnosti.

Daňové orgány neuznaly úroky po fúzi za daňové s poukazem na zákaz zneužití práva. Dle daňových orgánů nedávala fúze z ekonomického hlediska smysl, protože k transakci mohlo dojít i bez nákupu podílu (a tudíž dodatečného úvěrového zatížení).

Mantinely pro aplikaci institutu zákazu zneužití práva udává judikatura správních soudů. Z ní plyne, že tento institut by se měl aplikovat pouze v krajních případech. Zároveň platí, že je to správce daně, kdo prokazuje podmínky pro jeho aplikaci. Primárně tedy správce daně musí prokázat, že došlo k získání daňové výhody, která je v rozporu s účelem zákona (objektivní kritérium), a zároveň že hlavním cílem uskutečněné transakce bylo právě získání takové výhody (subjektivní kritérium); tj. transakce je umělá. Obě podmínky musí být naplněny současně. Pokud např. došlo k získání daňové výhody, která nebyla zákonem zamýšlena, ale nejednalo se o hlavní důvod uskutečnění transakce, nelze institut zákazu zneužití práva aplikovat a je nutné postupovat podle standardních ustanovení.

Rozhodnutí krajského soudu

Krajský soud v Praze nejdříve připustil, že došlo k naplnění objektivního kritéria, avšak následně souhlasil s argumentem nástupnické společnosti, že hlavním ekonomickým důvodem transakce bylo umožnění akvizice celé skupiny novým vlastníkem. Veškeré kroky byly tedy vedeny s tímto zcela jistě ekonomickým cílem (tj. umožnit převzetí skupiny novým investorem). Fúzi společností prokazatelně požadovala financující banka. Soud tak označil za stěžejní okolnost skutečnost, že podmínky, za kterých došlo k převzetí skupiny, měly svůj původ u externího subjektu poskytujícího financování. Z pohledu nástupnické společnosti proto nelze na uskutečněných transakcích spatřovat nic účelového. Z ekonomického pohledu dává smysl, že úvěr byl stlačen na úroveň provozní společnosti, která generuje aktivní příjmy z obchodní činnosti a drží majetek. Banka tím zjevně chtěla zajistit maximální efektivitu při splácení poskytnutého úvěru, a lze stěží předpokládat, že by banka podmínky nastavila úmyslně tak, aby došlo k vytvoření umělé struktury.

Získání výhody spočívající v daňové uznatelnosti úroků tedy nebylo hlavním cílem transakce.  Soud tak dal ve výsledku zapravdu nástupnické společnosti a konstatoval, že daňové orgány neprokázaly naplnění subjektivního kritéria pro aplikaci zákazu zneužití práva.