Byla jsi zařazena do žebříčku 131 inspirativních žen v oblasti financí – je něco, čím bys ty osobně chtěla inspirovat své okolí?

Asi bych řekla, že nejdůležitější je mít zápal a nadšení pro práci. Aby člověk dělal práci dobře, musí ho bavit. Umístění v žebříčku je až třešničkou na dortu. Je to o tom, že každý den chodíš do práce a těšíš se na kolegy, projekty, klienty, se kterými budeš pracovat. Ať chceš, nebo ne, v práci trávíš víc času než se svou rodinou a přáteli, nemá proto cenu chodit někam, kde tě to dlouhodobě nebaví nebo dokonce frustruje.

Takže je to podle tebe více o přístupu?

Přesně tak.

Je něco, na co jsi ve své práci opravdu hrdá?

Určitě to jsou programy, které vedu – ať už Technology Fast 50 nebo Czech Best Managed Companies. Když jsme začali pracovat na Fast50, vážně se diskutovalo o jeho zrušení. Soutěž v Česku znalo jen pár nadšenců a v Deloitte jsme s mladými technologickými firmami nepracovali. To se nám ale podařilo změnit. Troufnu si tvrdit, že značku Fast 50 zná dnes každá technologická firma, nejedná se jen o soutěž, ale celou komunitu, která se pravidelně potkává. Fast 50 společnosti tvoří více než polovinu mého klientského portfolia. Pracuji s firmami jako Prusa Research, FTMO, Livesport nebo STRV a to mě moc baví.

Jsi v něčem spíše konzervativní? Něco, co bys chtěla za starých pořádků?

Myslím si, že aby člověk mohl práci dělat dobře, tak jsou potřeba nějaká pravidla. Při práci pro začínající startupy to vidím nejvíc – je to většinou džungle. Jakmile ale startup doroste do nějaké velikosti a je úspěšný, tak musí pravidla a procesy nastavit. A to je stejné jako u nás v Deloitte. Jsem ráda, že jsme v mnoha ohledech flexibilní a inovativní, nebojíme se dělat věci jinak, ale aby se to celé nerozsypalo, tak mantinely potřebujeme – a především v tak velké společnosti, jakou je Deloitte. Bez toho to nejde.

Ty pracuješ v Deloitte už 14 a půl let – co považuješ za kariérní milník?

Zlomovým okamžikem pro mě bylo povýšení na manažerku, což bylo po čtyřech letech ve firmě a dva roky po skončení školy. V té době nebylo výjimkou, že se na manažerskou roli čekalo 8 i více let, takže to bylo téměř revoluční. Vnímala jsem to jako uznání, ale měla jsem z toho velký respekt. Trvalo zhruba rok, než jsem se s novou rolí sžila. Druhý kariérní zvrat zažívám teď, když jsem novým partnerem Deloitte, je to podobná situace, jen v jiných kulisách. Uvědomuji si větší zodpovědnost nejen za sebe ale za celý tým, který vedu. Na druhou stranu velmi oceňuji velkou podporu od všech seniorních partnerů, se kterými pracuji.

Změnil se podle tebe Deloitte za těch 14 let? Třeba ve firemní kultuře, v inkluzi, v přístupu k zaměstnancům.

Naprosto! Řekla bych, že je to úplně jiná firma. Když jsem nastupovala do Deloitte, tak byl třeba jiný dress code, na nástupním školení nám řekli, že můžeme chodit v černém, tmavě šedém nebo tmavě modrém kostýmku.

Vidíš, a já mám na sobě dnes vánoční svetr, to by asi tehdy neprošlo, viď?

To rozhodně ne. A kdo nebyl v půl deváté v práci, tak už na něj kolegové koukali, že to není úplně v pořádku. Tyhle věci se ale rozvolnily, což je dobře. Nemyslím si, že dnes je pro náš byznys důležité, co máš na sobě nebo v kolik chodíš do práce, ale spíše to, jaké má člověk za sebou výsledky. Na druhé straně si myslím, že mladší kolegové dnes obecně vyžadují větší komfort. Mnoho z nich nezažilo palčivé situace jako byla například ekonomická krize. Neznají třeba situaci, když se člověk bojí o to, jestli klient třeba odejde a co by to pro tým znamenalo. Tyto situace nejsou jistě příjemné, ale v konečném důsledku člověka velmi posílí.

Ještě zpátky k pozici manažera a partnera – kterou vlastnost by takový lídr podle tebe měl mít?

To je těžká otázka. Je to asi spíše kombinace vlastností. Člověk musí být do práce nadšený, ale na druhou stranu musí vnímat potřeby celého týmu, musí být empatický ke svému okolí, ať už dovnitř do firmy nebo ven ke klientům. Nejde ani tak o to, aby byl člověk skvělý v jedné konkrétní oblasti. Je to spíše o tom mít ty správné vlastnosti a mít je ve vzájemné rovnováze.

Možná trochu odbočím, ale vnímáš v odvětví financí genderovou konkurenci mezi muži a ženami?

V daních genderovou konkurenci nevnímám. V Deloitte jsem nikdy nezaznamenala situaci, kdy bych se cítila znevýhodněná jako žena. Je pravdou, že například v partnerské skupině je mnohem méně žen. Ale i to se mění. Klientské prostředí, ve kterém pracuji, je ale dominantně mužské. Když si vezmu třeba české technologické firmy, tak ženy zakladatelky jsou bohužel spíše raritou. Zde by pomohlo, kdyby se ženy v podnikání více podporovaly například dostupností školek nebo zvýhodněním částečných úvazků.

Teď budu stereotypní, ale liší se podle tebe v něčem žena lídryně od mužského kolegy?

Myslím, že jsou obecně nějaké vlastnosti častější u žen a jiné u mužů. Ženy jsou mnohem více citlivé a empatické. Rychle nasávají atmosféru a pocity jiných lidí. Muži mají dle mého názoru častěji větší nadhled, rozvahu a klid. Ženy tím, jak jsou víc empatické, mohou například předejít konfliktům. Na druhou stranu jsou situace, kdy je zase potřeba spíše „mužský“ klid a nadhled. Proto je dokázáno, že nejúspěšnější jsou kombinované týmy mužů a žen.

Napadá mě – myslíš si, že kvóty jsou správným směrem nebo je to spíše řešení, které ženám naopak uškodí?

Nemyslím si, že to je správné řešení. Ženy se dokážou prosadit samy. V Deloitte tohle vůbec nevnímám jako téma, spíše je to téma v české společnosti. Ať chceme, nebo ne, tak tu jsou zakořeněné předsudky a očekávání. Vnímám stále ne úplně rovné postavení ve smyslu starosti o domácnost, o děti, o rodinu, o administrativní úkoly. Očekává se, že tyto role automaticky zastane žena. Jsou na ni kladeny mnohem větší nároky a víc ji to vytěžuje, což může mít za důsledek to, že už nemá tolik energie a času se zaměřovat na svou kariéru. Není to věc, kterou vyřeší kvóty. Ale vnímám, že se tento trend mění a doufám, že časem se v tomto ohledu přiblížíme západní Evropě a tyto předsudky úplně vymizí. Já osobně mám přítele, který mě v kariéře podporuje, ale co se týká péče o domácnost, tak by mohl zabrat více. 🙂

Řekla bys, že je na tvé pozici důležitá odvaha?

Určitě ano. Možná bych to ale nazvala zdravým sebevědomím. Člověk se nesmí bát říct nějakou věc, o které si myslí, že je správná. Nesmíš se bát projevit svůj názor, i když víš, že druhá strana to vnímá jinak.

Jak se dostat k velkým obchodům, velkým kšeftům? Je na to nějaký recept?

Žádný zázračný recept na to není, je to o každodenní mravenčí práci. Musíš začít od menších klientů a menších zakázek, až pak můžeš jít za těmi velkými. Nesmíš se bát se potkat s firmami, které se nikdy našimi klienty nestanou, i tak to pro tebe bude zkušenost. Můžeš tak nasát znalosti, pochopit, jak klienti přemýšlí a co potřebují – jako houba. Nefunguje to tak, že člověk přijde a spadne mu velký projekt k nohám z nebe.

Pracovala jsi už jako malá ráda s čísly a obecně s financemi?

Vždy mě bavila matematika, proto pro mě studium na Vysoké škole ekonomické bylo přirozenou volbou. Na škole jsem měla na daně inspirativní profesorku a také znala spolužáky, kteří ve Velké čtyřce pracovali v daních a líbilo se jim tam.

Poslední otázka na závěr – ovlivňuje tě v dnešní době umělá inteligence, která se často skloňuje?

Myslím si, že mění a bude měnit čím dál více. Je ale zatím těžké dohlédnout za kopec, jak moc a jak rychle změní způsob naší práce. Je zřejmé, že administrativní a rutinní úkoly může nahradit už nyní. Na druhou stranu z toho mám trochu obavy – přesně tyto úkoly jsem začala dělat jako konzultant, když jsem nastoupila a postupně se na nich učila a propracovávala k těžším. Takže si kladu otázku, jak se bez tohoto procesu budou nováčci učit?

Zaujal vás rozhovor a chtěli byste se dočíst o dalších inspirativních ženách z Deloitte? V tom případě se podívejte do kariérní sekce na dReport a dočtěte se víc!